Nedávno skončil sjezd malé parlamentní strany (má dva čerstvě zvolené senátory, jeden z nich kandidoval ještě za dvě jiné strany). U nás jsou zelení, pravda, ač jako jediní ze všech stran prošli před pár lety s čistým štítem nezávislým testem korupce, stranou marginální, u sousedů v hospodářsky nejvyspělejší zemi Evropy už stabilně třetí (někdy i druhou) nejsilnější. Zpravodajství ČT nestál průběh téhle sešlosti za pozornost, pouze po jejím skončení přineslo o tom v druhé půli relace kratičkou, ani ne čtvrtminutovou „klipovou“ zprávu. Budiž. Nepozastavoval bych se nad takovou bagatelou, kdybych pár týdnů předtím nezažil pravé zpravodajské orgie u podobné sešlosti jiné české strany. Jestli chcete důkaz o nevyléčitelné závislosti ČT na velkých partajích, jimž zdarma dělají reklamu nejenom Otázky Václava Moravce, ale i hlavní zpravodajské relace, pak stačilo sledovat Události ve dnech 2. – 4.listopadu. Jako bych se propadl o 30 let zpět, scházela jen Internacionála. Vždy prvních 10 minut jako hlavní, světodějná zpráva dne kongres ODS (pokračovalo se téměř čtyřiadvacet hodin denně na ČT 24 a kongres prolezl i relací 168 hodin). ČT šla ve své posedlosti pseudokauzou „rebelů“ a napínavou záhadou, kdo v dramatickém souboji Nečas versus Nečas zvítězí, tak daleko, že jako hlavní zprávu dne „hrála“ dokonce i předvečer (!) kongresu. Neohrožený Jakub Železný navštívil již den předtím (!) prázdnou halu, kde zítra – považte! – propukne ta bomba, proti níž byl duel Obama x Romney půtkou v Dolní Horní. Popsal nám prostředí a slíbil, že ČT bude v příštích dnech „u toho“ i v kuloárech, ba i v brněnských nočních podnicích. Mnohem veřejnoprávněji se tehdy opět zachovaly komerční televize: taková Nova zařadila věcnou informaci o kongresu třetí nejsilnější strany až do druhé půle zpráv, v neděli až po vítězství našich tenistek, katastrofě na Slovensku či vrcholící americké prezidentské kampani, přičemž si – na rozdíl od málem severokorejského přístupu ČT – všímala věci střízlivě a kriticky. Zařadila stranu s propadajícími se preferencemi tam, kam dle veřejného mínění právem patří (mezi - až na dvě světlé výjimky v osobách Svobody a Pospíšila – kmotry prolezlou korupční partičku, jejíž charakter Nova prozradila neuvěřitelným nakupením mafiánských čísel aut: pohřeb Kočkova klanu hadr).

ČT ztratila – až na čestné výjimky (Historie.cs, některé dokumenty) – paměť. Kdyby jí měla, nemohlo by se stát, že by nepřipomněla při „konfrontačních“ rozhovorech s kandidáty na prezidenta např. Miloši Zemanovi jeho aféry od Bamberku, akce Olovo až po opoziční smlouvu či spolupráci s provařeným komunistickým ex-plukovníkem Zbytkem, či alespoň některý z množiny jeho absolutně nepřijatelných zahraničně politických výroků, že je třeba postavit ke zdi tu Palestince, tu Sudeťáky atd. A nemohla by Janě Bobošíkové nepřipomenout její veřejně deklarované rovnítko mezi Miladou Horákovou a její spolu-vražedkyní Ludmilou Brožovou-Polednovou. A kdyby ČT šlo o opravdu investigativní publicistiku, a neplnila stále více roli mediální ochranky ČEZu a další velkých zájmových uskupení, zamořujících naši zemi jedy chemickými i etickými, nikdy by se právě teď nechystala rušit – poté, co ho léta upozaďovala v pohyblivých nesledovatelných časech - pořad Nedej se (dostal letos od poroty Trilobitu mj. prestižní Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti), který na toto všechno průběžně upozorňuje - naposledy viz 25.listopadu vynikající relace o jedovatých ostravských kalech, stěhovaných do Severních Čech. To všechno má z ČT od Nového roku zmizet a má to nahradit (pevně doufám, že mám nesprávné informace) blok neškodných obrázků z nepoškozené přírody…

Jenže ČT prohrává v soutěži s ostatními televizemi žel i v zábavě a v dramatických seriálech. To co předvádí „kulturní“ ČT 2 například 24.10. v pořadu Na stojáka (připomeňme, že když se staronovým „stand-up“ formátem přišla před časem HBO, působil ještě ten příliv neokoukaných tváří jakž takž osvěživě), to je humor laťky tak nízké, že už jí nelze podlézt ani sádrovému trpaslíkovi. Když se tu dlouze ztrapňoval druhdy alternativní Lumír Tuček, maje v rukávu jedinou chabou pointu (Společnost s mučením omezeným), říkal jsem si: není každý den posvícení. Jenže když jako zlatý hřeb vystoupil z vlezlých billboardů a oplzlých reklam provařený Lukáš Pavlásek, a začal přednášet o masturbaci jako protestu proti feminismu a zakončil celý ten vtipuprostý tlach předčítáním z Bible: Na počátku byla masturbace (a podle něj vlastně i na konci, haha!), řekl jsem si – kam až jsme to od Mošnů, Burianů,V+W, Menšíků, Horníčků, ba i Vladimírů a Josefů Dvořáků klesli? Omlouvám se za vše, co jsem tu kdy kritického pronesl na adresu Luďka Soboty, Tomáše Matonohy nebo Partičky: proti Lukáši Pavláskovi je to všechno přehlídka Chaplinů.

ČT však ujel vlak i v „umění“. Před časem jsem psal o Okresním přeboru a v oblasti prošvihnutých dokumentů o Občanu Havlovi. A v těchto týdnech může ČT se všemi plytkými seriály posledního dvacetiletí opět blednout závistí nad „veřejnoprávní“ laťkou, jíž jí o nedělích a pondělcích nastavila česká mutace HBO Europe. Mluvím o repríze 45dílného seriálu Terapie (hlavní režisér Petr Zelenka, dále Marek Najbrt a Jaroslav Fuit, scénář mimo nich Iva Klestilová, Benjamin Tuček a Robert Geisler). Původně izraelská předloha scénáristy a režiséra Hagai Leviho, uváděná u nás též v americké mutaci pod názvem V odborné péči, byla tentokrát důsledně, a přitom nenásilně přenesena do českých reálií (disidentská či normalizační minulost některých postav, logistická účast vojáka na misi v Afgánistánu) a v civilním Karlu Rodenovi, jakkoli jde v jeho filmografii spíše o protiúkol, nalezla tato verze ideálního představitele. S tak soustředěnou hereckou i režijní prací (kamera snímá důsledně filmových způsobem) jsem se na obrazovce dlouho nesetkal. Nevěřil bych, že TV seriál může dosáhnout kvalit vpravdě čechovovských: tím hlavním tu není to, co postavy říkají a čím se v řeči míjejí, ale co zamlčují. Skutečné, doutnající a jen výjimečně navenek vybuchující drama – občas fraška, občas tragédie, nejčastěji tragikomedie - se odehrává ne v dialogu, ale pod dialogem. 95% scén je v jediném interiéru, v soukromém bytě - ordinaci psychiatra Marka Pošty (pohovka, křeslo, stolek, kávovar), postavy téměř chandlerovského outsidera, na jehož hlavu se řítí problémy druhých i jeho vlastní tak dlouho, až vyhledá pomoc sám. Ano, „jenom“ se desítky hodin sedí a mluví, ale kolik variací sezení, poposedávání a polehávání tu herci předvedou, kolik toho na své postavy mimoděk prozradí!. Celé je to vlastně dramatická fuga, v níž nastupují a prolínají se jednotlivé samostatné motivy: co postava to osud, z něhož by mohl žít celovečerní film (například z puberťačky Michaely Doubravové a jejích rodičů, z nesnesitelně krásné Táni Pauhofové a jejích erotických vztahů, z tragického Lukáše Hejlíka, z rozhádaných manželů Aňi Geislerové a Martina Hoffmana, jež jakoby napsal Strindberg a režíroval Bergman). Nezbývá, než se těšit na novou 35dílnou řadu. A také zapochybovat, budou-li „veřejnoprávní“ Kavčí hory i nadále pokračovat v dosavadním trendu etiketního podvodu, o smyslu placení koncesionářských poplatků.

(Psáno pro Divadelní noviny, podstatně aktualizováno a rozšířeno)