Degradace kritické publicistiky, kterou představují na TV Barrandov Soukupovy hovory s permanentní trollí farmou, v níž se mění institut českého prezidenta, to je, obávám se, pouhý vrcholek ledovce nemocné české mediální scény obecně. A to včetně scény tzv. veřejnoprávní. Zemanův fiktivní český novičok, jehož jedinou funkcí byla pohotově podstrčená munice pro prezidenta Putina v jeho válce proti Západu (a tedy i nám) a náprava selhání, jehož se Hrad vůči Gosudarovi snad dopustil nedávným neohlídáním vydání ruského špióna, pardon „hackera“, do USA a nikoli do Kremlu - to byl povinný desátek, jímž se vyděšený český sluha vykoupil z pravděpodobné Carovy nelibosti. To, co diletantsky předvádí sluha sluhy pan Soukup, je jen viditelnější, patologičtější stádium obecné choroby, jež začíná už letitým konceptem vzdělání.

Už řadu let se nejrůznější vzdělanostní výzkumy českých studentů shodují v jednom: není to kvantum znalostí, v čem oproti jiným zemím zaostáváme. V tom spíš vynikáme. V čem zato trvale nevynikáme, je schopnost samostatného kritického myšlení, kritického čtení a uvažování v souvislostech. Není divu!

Čtu-li například v dnešní učebnici, že v posledních svobodných, demokratických parlamentních volbách v květnu 1946 dostali komunisté nějakých 38% hlasů, pak to svědčí o nulové schopnosti uvažovat kriticky v historických souvislostech. Nazvat totiž „svobodnými“ a „demokratickými“ volby, z nichž byla předem eliminována nejsilnější strana v historii samostatného českého parlamentarismu, totiž Republikánská strana českého venkova („Agrárníci“) – a notabene volby, jež už předem likvidovaly sám pojem opozice, neboť jejich výsledkem nesmělo být standardní rozdělení moci mezi vládu a opozici, nýbrž jednotná vláda Národní fronty – nazvat takovou kamufláž svobodnými parlamentními volbami může jen někdo, kdo fatálně neumí kriticky číst dobové slogany.

Kriticky číst události a informace znamená především rozlišovat. Použije-li dnes vysokoškolský student jako relevantní zdroj nedoloženou informaci z Parlamentních listů, a vedle ní klade jako rovnomocný zdroj stránkově doložený citát třeba z politologické studie Jaquesa Rupnika, nestojí tu, jak on se nejspíš domnívá, názor proti názoru, ale zmatení dvou úrovní zdrojů a ztráta rozlišovacích schopností.

Dá se zobecnit, že pojmy „kritika“ a „rozlišování“ se z větší části překrývají. Jedno neexistuje bez druhého. Umíte-li sebelépe rozlišovat ve smyslu třídit, klasifikovat, klást věci vedle sebe, ale postrádáte kritický spár a nadhled, budete mít sice pověst chodící encyklopedie, ale také dost možná některého z učených vojenských blbů z Haškova Švejka. A bez špetky kritické skepse skočíte každému demagogovi na první špek (děje se u nás dnes a denně – kdo si dnes vzpomene na trolly před volbami záměrně podstrčenou „kauzu lithium“?) A můžete být naopak kritický jako břitva, není-li vám dána schopnost rozlišovat (třeba důležité od nedůležitého, vážné od ironického, logiku od demagogie), jste na nejlepší cestě skončit jako fanatik jedné pravdy, Savonarola některé webové bubliny. A chopí-li se vás zručný „šíbr“, můžete to v obou případech dotáhnout až na pěstebního inspektora nějaké další trollí farmy. Nebo politické partaje. Tam i onde totiž je kritické myšlení sprosté slovo.

V tomto ohledu ovšem – jakož v řadě dalších – ryba smrdí od hlavy. Výjimečně tentokrát nemiřme prstem pouze na Hrad, ale i na mainstreamová média, především na všechny televize. A to z více než čtvrtstoleté perspektivy. V prvních letech svobody, ještě než se naše televize rozkoukaly a zařídily pro sebe, se s politiky běžně střetávali filosofové, filologové, ekologové, básníci, kritici, odboráři i faráři – zkrátka nezávislí lidé různých názorů i profesí, s jedním společným jmenovatelem: nepobývali na obrazovce proto, aby byli v nejbližších volbách znovu zvoleni. Ale aby nabízeli divákům různé – kritické – úhly pohledu. Tak jak je to běžné u našich západních sousedů. Z našich televizí však vymizel žánr kritické reflexe jako takový (reflexe politiky, kultury - a politické kultury). Veřejnoprávní televize loni v prosinci naráz zrušila hned 6 (slovy šest) diskusních pořadů o kultuře a politice, od Divadlo žije až po Souvislosti Jana Pokorného nebo Konfrontace Petra Fischera, pořadů rozličné úrovně i zaměření, jejichž společným jmenovatelem byl ale prvek kritické reflexe (ať už divadla, hudby, filmu nebo společnosti). Dosud se statečně drží snad jen Historie.cs, Fokus Václava Moravce a, sestoupíme-li o pavlač níž až do suterénu, pak snad i Máte slovo! Šest zrušených pořadů měl metodou pelmel nahradit (a samozřejmě, že nenahradil) pořad jediný: ArtZóna. Jinak v hlavních TV vysílacích časech diskusních kritických pořadů o politice, kultuře a věcech veřejných debatují s moderátorem nadále jen politici. To je naprostá a bohužel pro nás příznačná degenerace kritiky jako nezávislé disciplíny: herci píší týden co týden recenze na vlastní představení! Je to zažraný mor českých mainstreamových médií, který už prorostl i do serverů internetových. V téhle situaci pak takový rozhovor Renaty Kalenské s herečkou Danou Kolářovou na Seznam.cz působí jako hojivý balzám; bohužel to byla i zde výjimka potvrzující pravidlo, i tím, jak se Kolářová („pouhá“ herečka!) na míle vzdálila stále pokleslejšímu Šídlovu bavičství, převlečenému za komentátorství.

Modlím se, aby bacil českých televizí, komerčních i veřejnoprávních, jež dělají už přes dvě desetiletí týden co týden zdarma celoroční předvolební píárko politikům, nenakazil i veřejnoprávní rádia. Snad jenom v rozhlasech veřejné služby totiž dosud cosi jako nezávislý kritický komentář politiky a kultury stopově zůstává. Ale musím to hned pro jistotu hodně rychle zaklepat...

(Psáno pro ČRO 3 Vltava, nekráceno, rozšířeno)