„Tisk referuje o situaci světa, kterou předtím sám vytvořil... Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.“ (Karl Kraus)

Jako malý zázrak na mě před časem působil návrat Jiřího Hanáka, co do stylu i bystrosti úsudku nedostižného polistopadového publicisty, do jeho „rodných“ Lidovek. Kupoval jsem často sobotní vydání kvůli němu (a taky kvůli Orientaci, i když tam panuje spíš střídavě oblačno, místy přeháňky, bouřky jen v podobě bezpečně vzdáleného hromování). A tak zatímco jsem se tu 2x brodil v novinářských pomejích, závěrem chci ukázat pozvolný sesun od nezávislosti k novinám povýtce firemním na těch nejlepších.

Kritické simulacrum
Hanák je svůj, mívá konzistentní, originální a málokdy populistické názory (s výjimkou málem už povinného, zbabělého kopání do Kalouska). V tom se v LN liší od standardních komentátorů a analytiků. Ti na profesionální úrovni v podstatě plní firemní zadání - a je mi jedno, zda jim to diktuje zvnějška sama firma nebo podvědomá autocensura.

Ale například to, jak se nedávno Zvěřina s Tománkem hned třikrát v jednom čísle vrhli na předvolebního firemního konkurenta Bělobrádka krzevá jeho kandidaturu do Senátu (včetně babišovské dehonestace jeho významu) nebo to, jak v tomtéž srpnovém čísle Léko junior s dojemnou snaživostí kadeta Bieglera ve stylu „pan premiér přece jasně řekl“ obhajuje Babišův kotrmelcový postoj k H-Systému, svědčí spíš pro první variantu. Na rozdíl od nich nepředpojatý Hanák netrpí těžkou Angelofóbií (jako třeba Petráček, Léko, Macháček, Schneider). A nevyrábí „fejky“. Takové, jaký se nejnověji objevil i v jinak znamenité úvaze Petry Procházkové o většinových postojích Rusů, proti nimž prý stálo na náměstí jen „Sedm statečných“ (tento dávný novinářský blaf, urážlivý k tomu osmému, používal donedávna i náš lžiprezident).

Nebo když Tomáš Tománek otevře celostránkovou analýzu o „Slušných lidech“ zprávou z Rádia Jerevan: „Skupina dvou desítek svalovců v modrých trikách nakráčela na jeviště“, aby prý přerušila „hru, v níž Ježíš znásilňuje muslimku“, za což je „řada diváků přímo na místě vypískala“, LN 31. 5.). Jako oběť té zvukové agrese (dodnes mám zalehlé bubínky) konstatuji, že nepískali slušní diváci, ale právě „Slušní lidé“ (plus jejich „nábožné“ soudružky v civilu). V úhrnu celkem třicet tajně propašovaných fotbalových píšťalek, a to po nekonečně dlouhé, mučivé minuty. To celé, včetně následného „nakráčení“, se událo zhruba dvě hodiny předtím, než údajný Ježíš, o němž hra vůbec není, „znásilňoval“ údajnou muslimku. Ale zpět k Hanákovi.

Ten mluví i o provaze v domě oběšencově: „Babiše politika se bojím. K jeho kolébce se asi nedostala sudička demokracie a politického rozmyslu“. Nechce, aby se pan Andrej stal „malým českým caříkem“. A vzápětí demonstruje svůj kriticismus na dvou příkladech: když pan Andrej zlehčoval plagiátorství paní Malé a když chtěl vést sám ministerstvo spravedlnosti (LN 14. 7.). Safra, to je odvaha, a v Babišových novinách!, řekne si čtenář, jenž si nevšimne, že jde o prohřešky už odstraněné a bagatelní. Bagatelní vzhledem k meritu vládní krize, jímž byla nikoli neochota demokratů vládnout s ANO (mantra komentátorů LN), ale samotná osoba trestně stíhaného podnikatele, dle slovenských archivních pramenů agenta StB a nadto berlusconiovsky obžerného vlastníka relevantních médií. A právě tyto věci vzápětí tentýž Hanák obhajuje. Vázací akt agenta – jen „situační zprávy“(!) - podepsal prý každý, kdo jezdil do ciziny (no fuj pane Jiří, tomuto „fejku“ snad nevěříte ani sám, a jestli ano, pak vám to vyvrátím sám na sobě, kterého bolševik výjimečně 2x za život úředně pustil jako náhradníka na zahraniční divadelní festival; psal jsem zprávy z cesty, ale žádným agentem jsem se proto nestal). A v kauze Čapí hnízdo ctí zase Hanák presumpci neviny, věc ovšem u nejmocnějšího muže v zemi ve slušných krajích neslušná: všude tam by trestně stíhaný šibal dočasně poodstoupil do vyřešení případu. Tady z Hanáka slyšíme už tiše vrčet stranický kolovrátek made in ANO. Připomíná mi to někdejší „perestrojkové“ psaní do stranického tisku: když nebudete soudruzi napadat vedoucí úlohu strany, „vstup vojsk“ a naše spojenectví se SSSR, můžete si svobodně kritizovat cokoli.

O tom, že nejde o náhodu, nýbrž o trend, svědčí i Hanákovo Poslední slovo ze 4. srpna. Nejprve záslužně odliší migranta od uprchlíka a odvážně vyhlásí, že uprchlík, na rozdíl od migranta, má právo na azyl: „Uprchlíky bychom proto měli přijímat!“ Už proto, abychom smazali obraz Česka jako Vaška na kupce hnoje, který práská bičem a křičí, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka (Hanákova oblíbená metafora). Už už se radujeme, komentátor se pochlapil, jenže on vzápětí udělá cimrmanovský úkrok stranou a psí hlavu servilně přesadí z hlavy pana Andreje, který právě v těch dnech práská tímtéž zahnojeným bičem doma i v Evropě, na hlavu Milana Chovance. Tedy opět, jako u Kalouska, zbabělé kopání do poraženého: „Mravy kritiky jsou vpravdě psí. Vyštěkne pouze na toho, na koho vrčí právě obecenstvo“ (F. X. Šalda).

Epilog: mlčení slušných
Mohl (a měl) bych zmínit i dalších pravidelné autory, díky nimž je pro mnohé možné i „zahnojené“ Lidovky dosud číst (Jana Machalická – a její kulturní rubrika, Petruška Šustrová, M. C. Putna aj.). Jenže i tady se výše popsaná podoba „předběžné opatrnosti“ vůči firmě už projevuje: většina toho, co jsem napsal o Hanákovi (vyjma vytříbeného zacházení s češtinou) se týká i jich. Takový Putna se kdysi vysloví proti Schneiderovi, dostane vzápětí nakládačku a od té doby akademicky a bezbolestně, byť vždy poučeně a vtipně, přednáší. Vezměme si i ráznou Machalickou, jíž lze vděčit i za její přesahy mimo rubriku. Podepisuji každé její slovo například o Praze, z níž radní nynější (v čele se starostou Lomským) i minulí (Bémova a Janouškova ničemná kamarila) opravdu udělali prodejnou, ožralou a uřvanou děvku: jde s každým, kromě těch, kteří v ní bydlí. Jenže i rázná Jana dokáže v jednom čísle týmiž frázemi celkem třikrát (to už opět připomíná kampaň) dehonestovat gesto básníka Hrušky, který na protest proti Babišovi a jeho nemravnému paktu s komunisty odešel z jisté komise. Básník jí v rozhovoru její výhrady trpělivě vyvrátí. Přesto ona znovu slepě zopakuje své vyvrácené argumenty dokonce na "názorové" straně redakce – proč prý funkci v komisi přijímal, když se nic nezměnilo atd. – to „nic“ je pro kritičku LN právě pakt s komunisty. Nemůžu si pomoci, tady i z uznávané kritičky promlouvá Babiš.

To je ale úplná bagatela proti tomu, že všichni autoři Posledního slova – ale i dalších pravidelných rubrik - snad s jedinou chabou výjimkou opatrné zmínečky Putnovy, nechali projít bez povšimnutí sprostý vyhazov jejich kolegy Jana Rejžka. Všem přece muselo být jasné, že to nebyly bolševické argumenty šéfredaktorovy, ani už pětatřicet let notoricky známý neurvale přímočarý slovník Rejžkův, ale jeho názory, pro které byl z firmy vyobcován. Takovéto opatrné mlčení slušných je vždycky a všude začátkem konce.

P. S.: Netýká se to jen LN – stejný sesun vidíme i u veřejnoprávních médií, která mlčením přechází jak odchody i zákazy slušných a nepohodlných, tak pozvolné pronikání a tím i etablování názorových extrémistů z Parlamentních listů do éteru (Petr Žantovský, Best, Robejšek, Schneider). A to dokonce v případě rozhlasu nabídkou vlastních autorských relací (Den pro Petra Žantovského). Kde tato „parlamentizace“ českých médií skončí? Pořád ještě doufám, že titulek mých úvah bude možné číst vždy jen jako nadsázku...