Tak nám zabili publicistu, napadá mě při čtení publicistova stále babišovitějšího Posledního slova v LN.

- Kterého publicistu, paní Müllerová? Já znám v tom věstníku Agrofertu opravdu nezávislé už jen dva. A oba namísto o provazu v domě oběšencově píší raději o kultuře.

- No přece toho Jiřího Hanáka, odpovídám sám sobě, který tak rád píše o estébáckém premiérovi a notorickém lháři laskavě jako o „panu Andrejovi“. Nikoli jako o mafiánovi v potvrzeném střetu zájmů, který vidí celý svět kromě něho a který na latifundiích zemědělských i mediálních už obral stát o více než půl miliardu - a nadále z našich kapes, to jest i z těch publicistových, nenasytně obírá, pardon, čerpá. Brusel dotačnímu podvodníkovi už nic nedodá, to je realita tvrdá jak Zemanova játra. O to víc ale dotujme tu chudinku Agrofert my všichni ze svého!

“Pan Jiří“ ovšem objektu své lásky podkuřuje rafinovaně, není žádný servila Ovčáček nebo Soukup. Zamilovaný publicista, pravda, tu a tam na premiéra i nějaké to laškovné pošťouchnutí, nějakou tu mírně pokrokovou kritiku v mezích zákona vystřelí. Jenže nikdy to není ten typický šíp napuštěný jedem, jaké vystřeluje směrem k Pirátům, Lidovcům, Kalouskovi, Respektu, Bakalovi nebo k Milionu chvilek (tupý zemanovský žert o „chvilkových demokratech“, vylepšený nejnověji o „placené chvilkově demokratické apoštoly“, připomíná antichartovní žertování Dikobrazu sedmdesátých let a Hanák ho ve svých sloupcích už opakuje tolikrát, že to budí podezření na psychiatrický úkaz, zvaný perseverace). Zato každá Hanákova antibabišovská střela, všimněme si, má vždy namísto jedovatého hrotu na konci gumové tlumítko.

Mluví sice kriticky o premiérově „podivném trvání na absolutní nevině“ (jindy zase o diletantsky nešikovném načasování příchodu ministryně spravedlnosti nebo nepochopitelné neochotě vzdát se plně dotací či dočasně premiérského postu), ale vzápětí i tuto pečlivě zabalenou střelu zrelativizuje pseudootázkou typu: ale máme někoho lepšího? Nebo odpovědí a la: voliči mu to dávno odpustili, tudíž je to v pořádku.

Ve svém posledním sloupku Hanák nejprve v pokleslém stylu antichartovních kampaní vylije obvyklý kýbl špíny na „placené chvilkové demokraty“ (ano, psaní o Mikuláši Minářovi mi v poslední době silně připomíná rudoprávní psaní o Václavu Havlovi: slovník i způsob argumentace jsou tytéž). A poté klade ve prospěch svého Anofertu hned tři řečnické otázky: „Odvolal snad premiér nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana? Pomohla snad nová ministryně spravedlivosti premiéru Babišovi v jeho kauzách? Přijal snad premiér prezidentskou nabídku abolice? Tři otázky a tři odpovědi - třikrát ne!“ To už je opravdu tragický kolaps kdysi brilantní Jiřího logiky.

Zamilovaného apologeta vůbec nenapadne, zda statisícové (naštěstí nejen chvilkové) demonstrace, a to, že se tyto věci, a řada dalších připravených kulišáren, nestaly, spolu náhodou nesouvisí (že první je příčinou druhého).

Takovou ztrátu soudnosti jsem přece jen nečekal. Ale nedivme se: Z relativně nezávislého bláta Práva spadnout do louže či přesněji ideologické senkrovny Lidových novin, to člověku na komentátorské bystrosti nepřidá. Takto sofistikovaně vypadá první Babišova pohádka, vyprávěná najatými „nezávislými“ ústy. Dejme si teď pohádku druhou, vyprávěnou jím samým.

II.
Premiér nám nadělil pod stromeček celou sadu úhledně zabalených lží (budu je tu všechny postupně probírat). Tu první jsem rozbalil, nic zlého netuše, už den před Štědrým dnem. Cestoval jsem tehdy vlakem pár desítek kilometrů Pražskou integrovanou dopravou. A překvapeně jsem zjistil, že na rozdíl od mezinárodních rychlíků typu Pendolina, které zdarma servírují z Babišovy stáje přednostně MfD a LN, tady v příměstském motoráčku zírám na úplně novou informační koblihu. „Lepší Česko. Noviny hnutí ANO.“

Ten plátek nemá šéfredaktora, adresu redakce ani další náležitosti novin, za něž se nevím, proč vydává. A hned po otevření bijí do očí dvě pyramidální lži. Na straně 2 se znovu praví o závěrečné zprávě auditu Evropské komise o premiérově střetu zájmů, že závěrečná zpráva není žádnou závěrečnou zprávou. „Pojem závěrečná zpráva je zcestný“, protože ta zpráva bude „až ve druhé polovině roku 2020“.

Takže to, že nám zastavili dotace a chtějí po nás jen hlášení, jak jsme s jejich zjištěními o neprávem čerpaných penězích naložili, se čtenář plátku nedozví. A na další straně nás omráčí bombastické slogany: „Další vyhraná bitva v Bruselu.“ - „Vybojoval jsem to! Na Evropské radě, v debatě se všemi premiéry. Proti Rakousku a Lucembursku! Kývli na to, že jaderná energie je čistý zdroj! Získali jsme záruku, že ostatní nezablokují stavbu nových bloků. A peníze navíc budou! Maďarský premiér Orbán mi pak řekl, že jsem jeho hrdina!“

Takto přesně má vypadat konec každé pohádky: náš hrdina zvítězil! Stejně, jako vždy zvítězil jiný hrdina, premiérův předobraz - baron Münchhausen (česky Prášil). Takže opravme to rádio Jerevan (jež bohužel ten večer papouškovala i ČTK a ČT). S tím, že EU nebude národním státům mluvit do jejich energetického mixu včetně jádra, nemá Babiš nic společného, to je stejný triumf, jako když kohout se domnívá, že svítá díky jeho zakokrhání.

Bez ohledu na Babiše nám nic podobného nemohli zakazovat ani předtím. Stavte si, co chcete, ale za své: tak zní rezultát. Na mnohasetmiliardovou dostavbu temelínských či dalších jaderných bloků – aniž máme úložiště - nám tudíž EU nepošle ani vindru. Jenže Babiš tam jel právě kvůli penězům, takže slavné vítězství bylo vlastně slavnou prohrou. A náš absurdní názor o jádru jako obnovitelném zdroji nadále (snad s výjimkou Orbána) Evropa jako celek nesdílí. Pravda je v tomto bodě přesně opačná.

Premiér je sice alfa samcem, ale není alfou i omegou světa, ani malého českého. Jenže těžko být v této zemi demokratem, nepřítelem mediálních lží a podvodů – a nebýt Antibabišem. Skoro bych řekl, že je to stejně nemožné, jako být demokratem a nebýt antifašistou a antikomunistou.