III.
Babišovu poslední vánoční pohádku odstartoval svatoštěpánský projev Miloše Zemana. Podle premiéra tento projev „Povzbudil lidi...“ Prezident zavelel, že „máme mít radost z toho, jak se nám daří“ - a tak se premiér raduje.

Prezident mu jako vzornému žáčkovi pochválil jeho finančně nezajištěný a termínově pro něho absolutně nezávazný seznam divů, zvaný „národní investiční plán“ (kdysi jsme takovému specifickému literárnímu žánru říkali exaktněji „cochcárna“). A došlo i na klima. Tady se náš pohádkář ocitl docela v úzkých.

Jak z lukrativních důvodů dále v Evropě předstírat, že i on myslí boj s klimatem vážně (zvláště, když se k tomuto boji vánočně přihlásili nejen německý prezident, papež, britská královna, ale už i Zemanův a Babišův společný guru v Moskvě) - a zároveň si to nerozházet se Zemanem? Se stále mocným člověkem, na němž je jako trestně stíhaný a Evropou označený dotační podvodník až trapně závislý? S blouznivcem našich hor, který má zato, patrně jako jeden z posledních lidí na planetě, že se všichni klimatologové, meteorologové, geologové, biologové a další vědci světa proti němu a Klausovi spikli, aby zavedli „nové náboženství“? Jehož on chce být „kacířem“? (Tady se jako obvykle prezident plete už terminologicky – kacíři nebyli nikdy, od raného středověku až do novověku, bezvěrci, naopak, byli to lidé jinak, často hlouběji, úporněji a fanatičtěji věřící než byli ti, kteří je upalovali: kacířem je tedy dnes daleko spíš mladá Gréta než starý, polovzdělaný a vědecký neznaboh na Hradčanech).

A teď Babišovi babo raď, jak z toho ven? Jak respektovat Zemanovu pavědu, kterou skuteční vědci z Akademie věd okamžitě označili z úst nejvyššího činitele za „nezodpovědnou“ (neboť oteplování způsobuje stoupající koncentrace skleníkových plynů a ty do atmosféry prokazatelně dodává člověk) – a zůstat nadále prezidentovým vazalem? Poslyšte, jak lze pohádkáři snadno a rychle vybruslit.

Prezident si dle Babiše „...není jist, zda rozhodujícím faktorem oteplení planety je činnost člověka“. A proto „debatu o klimatické změně označil za nové náboženství a sebe za kacíře. Co se týče klimatické změny, souhlasím, že nesmíme být hysteričtí.“ Pak si ale náš pohádkář vzpomene na jiného pána, jemuž musí taky naoko sloužit. Na Evropu a její dotace: „To ale neznamená, že se o přírodu kolem sebe nemáme velmi zodpovědně starat.“ A nakonec se sám pochválí: „Naše vláda to dělá.“ Poslední dvě věty převzal Andrej takřka doslova ze slovníku Miloše Jakeše (má ostatně velmi podobnou slovní zásobu i slovní kulturu) o zlých ekolozích, kteří místo toho, „aby se skutečně starali o tu přírodu, aby šli a vyčistili ten potůček“, pořád jen hystericky křičí a otravují naši krásnou skutečnost.

IV.
To, co Babiš léta předvádí, nejsou už jen obyčejné lži jednoho Evropou usvědčeného podvodníka, ale daleko spíš klasická ukázka „dialektické metafyziky“, kterou s šachistickým mistrovstvím předvedl před cca šedesáti lety už Hugo Pludek v Havlově Zahradní slavnosti (a předvádějí ji znovu a znovu i další havlovští hrdinové, od Grosse ve Vyrozumění přes Humla, Foustku, Sládka, Staňka, Bergmana až po exkancléře Riegera ve stále aktuálnějším Odcházení). Neexistuje fráze, jíž by nešlo potřít jinou frází. Jde jen o to v pravý čas zvolit tu pravou (ten pravý algoritmus lži). A taky jako Hugo Pludek, který se mění v hrací automat, umět hrát partii pouze sám se sebou: když tady vyhraju, tady prohraju, ale pořád jsem ve hře.

Na Havlových hrách mě odjakživa fascinovali nikoli vyslovení lumpové, tuneláři, ředitelé a tajemníci, ale právě lidé pod nimi, lidé „na hraně“. Původně - alespoň slovy – slušní nebo profesně uznávaní lidé bez charakteru, kteří alfa samcům typu Putin, Orbán, Babiš, Mečiar, Fico, Klaus nebo Zeman vůbec umožňují vládnout. To tito slušní, nikoli ti na trůně, tvoří skutečnou sílu a moc gaunerů. A vytvářejí jim přeochotně, v agrofertích mediálních farmách i jinde, jakési přijatelné bojové předpolí („Putin hovoří rozumně, velmi podobně jako západní politici“, imunolog Václav Hořejší v LN).

Přímo s mistrovskou kluzkostí rozvinul tuto metodu „dialektické metafyziky“ i další Rieger dnešních dnů, předseda ČSSD Hamáček. Ten prezidenta za jeho nehoráznosti rovněž výslovně pochválil, ale dialekticky. Pochválil jej za to, že se věnuje „problematice klimatické změny. Dal tím najevo, že se jedná o vážný problém, kterému lidstvo bude v nejbližší budoucnosti čelit.“ Takže když budu vylučovat z národa černochy, židy, muslimy, běžence, ekology nebo homosexuály, mohu být pochválen za to, že se věnuji „vážnému problému“ rasismu (xenofobii, nesnášenlivosti, odporu k jinakosti)?

Hamáček to má těžké. Je jako sociální demokrat rovněž závislý na Evropě, ale navíc – na rozdíl od Babiše – je závislý na Babišovi. Který je závislý na Zemanovi. Který je závislý...? Tudíž je Hamáček hned v trojí, ne-li čtveré závislosti. Nezapomenutelná Olga Havlová tuto situaci kdysi, v dobách disentu, vyjádřila s lapidárností sobě vlastní: „Příživa na příživě“.