(Glosy k Babišově herectví)

Popisoval jsem tu nedávno Babišovo herectví – neboť ničím jiným než herectvím v režii Marka Prchala jeho politika z velké části není – pomocí her Václava Havla. Přirovnal jsem ho k Hugo Pludkovi ze Zahradní slavnosti, který se stal něčím, až když se stal nikým. Podmínkou bylo nemít jméno a identitu, natož názor. Člověk, který je nikým, může být vším. V době krize třeba i zachráncem národa. Před virem migrantským i virem čínským. U Denise Diderota můžeme číst, že úspěšný herec dovede zahrát všechny charaktery právě proto, že žádný nemá. A to prosím slavný encyklopedista neznal Andreje!

Herectví a charakter
Pravda, nikdy jsem si jako teatrolog od Babišových hereckých výkonů nic moc nesliboval. Vykazoval například velké rezervy, když korektně opíšu slovo katastrofa, kdykoli měl mluvit za sebe. To znamená za někoho, kdo neexistuje. Improvizace a autorské herectví prostě nikdy nebylo, když to řeknu opět korektně, jeho silnou stránkou. V těchto situacích, kdy nemá oporu v textu, ztrácí kontrolu sám nad sebou a propadá se na úroveň Miloše Jakeše, někdy i pod ní (aniž by vykazoval Jakešovu přidanou hodnotu, jeho roztomilost nechtěného baviče).

V těchto situacích na sebe prozradí i to, co nechtěl (například když odsoudí ministra obrany za navržený krok ke zneužití pandemie k možné orbánovské diktatuře, přičemž se ukáže, že ho tímto návrhem sám předtím pověřil). Lživé, pardon, Lidové noviny ho za to všechno zpravidla pochválí, a pokárají ty, co ho za to pokárali. Nemělo by se zapomínat ani na nezvládnutou roli, jež nejvíc vypovídá o jeho olbřímím egoismu, totiž jak si chtěl mermomocí zahrát sám celý Krizový štáb („krizový štáb, to jsem já!“) a ansámblové dílo nemotorně upravoval na divadlo jednoho herce. A jak jen s velkou nechutí a pod nátlakem ji nakonec přepustil jinému. To byly všechno výkony spíše šmírácké.

Agnus Dei
Zato když Babiš do kamery školácky, ale tentokrát česky odříkává text svých poradců, nejlépe ze čtecího zařízení, mají jeho proslovy výjimečně podmět a přísudek, někdy i předmět. Nedávno se mu hned 2x takto podařilo obalamutit za drahé peníze koupené novináře (těch druhých už začíná být u nás pomálu) a jejich webové ovce, že totiž spáchal cosi jako „státnický proslov“. Jeden v televizi a druhý v parlamentu. Náhle jsme měli před sebou někoho jiného. Už to nebyl prchlivý, agresivní hulvát s kostrbatou nečeštinou, zato v infinitivech s měkkým slovenským „ť“, jehož hlavní řečovou figurou kromě urážek je perseverace (tj. u psychicky narušených lidí chorobné opakování jedné a téže věty, například „je to kampaň“, nebo „jsme nejlepší“). Naopak! Viděli jsme pokorného, kajícího se křesťana. V tomto převleku nás bude teď pár dní obšťastňovat, například lidumilnými návrhy na změkčení lampasáckých sankcí, které sám v minulé roli predátora nařídil. Náhlý převlek do role „Agnus Dei“ – beránka božího - mnohým zaslepil oči natolik, že za tou náhlou pokorou nerozpoznali skutečnou dramatickou postavu: vlka v rouše beránčím.

Bezbožník, zaštiťující se Bohem
Čekal jsem od svého Hugo Pludka, model 2020, ledacos. Že se mžikem promění ze Šavla v Pavla, z pravičáka v levičáka, z národovce v Evropana, z kapitalisty v socialistu, ze zemanovce v havlistu (a naopak), ale že se z něj stane mužská kající se Máří Magdalena, to mne nenapadlo. Na to je i Havel krátký. Tady musím sáhnout k jinému klasikovi: k Molierovu Donu Juanovi a k jeho kongeniálnímu domácímu interpretovi, Havlovu spolupracovníkovi Janu Grossmanovi.

Tento režisér kdysi Na zábradlí přečetl Molierova dobrodruha nikoli jen jako pouhého svobodomyslného nemravu, kterého za jeho zločiny ztrestá Bůh v podobě kamenného Komtura, ale nechal ho na jevišti zabít jeho bodrým, dobromyslným sluhou. Ten pánovy zlotřilosti včetně lží a vražd dosud jakž takž toleroval, neboť z nich měl, mimochodem, taky plezír. A to až do chvíle, než se Juan u Moliera jakoby obrátí, kaje se, omlouvá se a nasadí masku zbožnosti. Bezbožník se zaštítí Bohem. Pod touto neprůstřelnou maskou bude totiž, jak sám cynicky přiznává, snáze konat dosavadní podvody, lži a zvěrstva. Nepoučitelní hlupáci, jichž je vždycky víc než těch druhých, mu na to skočí (a to neměl Juan k dispozici rozhodující média v zemi jako Babiš). A on pojede beztrestně dál.

Tohle byla podle Jana Grossmana pro Sganarella poslední kapka, na to už se dívat nemohl, a tak vzal spravedlnost do vlastních rukou. Že byste vy všichni slouhové v Babišově firmě, co máte rovněž z Babišovy vlády plezír, byli hloupější než prostomyslný Molierův sluha?