Obrátil se na mě člen neziskové organizace, poskytující řadu let účinné služby našim postiženým spoluobčanům. Nemluví pouze za svou organizaci, ale za celou sféru sociálních služeb. Následující mírně krácený text je jedno jeho velké, zoufalé S.O.S. Ozve se na něj někdo kompetentní?
-vj.

NA NEZISKOVKY PŘIŠEL NEČAS

Sociální služby pomáhají lidem s různými druhy znevýhodnění žít takovým způsobem života, jakým by žili nebýt jejich znevýhodnění. Často jim ale také pomáhají žít ve smyslu přežít.

Počínaje převratem v listopadu 1989 je u nás prostor pro občanskou společnost a tedy i pro aktivity občanů, kteří nejsou natolik lhostejní, aby nečinně přihlíželi k nedostatkům valícího se obra, tedy státu. Po osmnácti letech od revoluce jsme v neziskovkách zahlédli světlo na konci tunelu. Bylo to ale světlo reflektorů lokomotivy řítící se na nás. Tím světlem byl zákon, který měl zaručit kvalitu, dostupnost a rovné zacházení klientům a službám samotným pak právní rámec, neboť do té chvíle šlo často o síť intuitivních aktivit. Bohužel nám tento zákon přivezla řítící se lokomotiva na kolech nezvládnutého financování těchto služeb. Konstruktérem této lokomotivy byl ministr Škromach, Jejím strojvůdcem je nyní ministr Nečas. Slogan aktivity Aneposs na adresu strojvedoucího praví: „Na neziskovky v ČR přišel Nečas“.

Zlé časy jsou způsobeny nedostatečnými dotacemi a to i přesto, že je stát ze zákona povinen tyto služby zajišťovat. Neziskovky jsou přitom nejlevnější možnou variantou. Terénní služby, poskytované neziskovkami, jsou pak i státem a novým zákonem uznány za nepoměrně efektivnější a pro kvalitu života klientů vhodnější formy pomoci, než jaké skýtá ústavní péče.

Jsou cestou k poskytování služeb v přirozeném prostředí klienta. A finanční podpora? Je již tradicí, že výsledky dotačních řízení a následného dofinancování dovídáme se až ve druhé polovině roku, na který je dotace určena. Platby se opožďují. Možnosti čerpání prostředků z Evropských fondů, které byly v uplynulých letech zdrojem přežití řady organizací se zužují a výzvy nenavazují.

Stát odmítá podpořit služby, které s pomocí těchto financí vznikly a jsou prokazatelně potřebné. Nejvýznamnější činitel při rozdělování dotací jsou kraje, které neumí stanovit metodiky posuzování grantových žádostí. Kraj Praha například tento proces prozatím odmítá a triádu stát-poskytovatel-uživatel omezil na triádu stát-stát-stát. A tak zůstává celý proces stát.

V následujícím roce je avizován úbytek financí na sociální služby o více než čtvrtinu. Peníze původně určené na dotace organizacím, jsou nyní vypláceny osobám s postižením dle míry postižení. Mnoha lidem však nestačí ani na třetinu potřebných služeb. Za některé ze služeb platit nesmějí, jak káže zákon. V systému schází miliardy korun, neboť neexistuje kvalitní komplexní analýza, která by tvůrcům zákona napověděla, kde jsou skulinky, kterými peníze mizí. Zákon přináší zkvalitnění služeb a možnost jejich volby uživatelům. Brzy však již nebude z čeho vybírat.

Lokomotiva se žene dál, nedotčena výkřiky drcené sítě poskytovatelů sociálních služeb zpod svých kol. Směřuje ke konci tunelu, kterým jsme v roce 1989 do tunelu vcházeli. Zůstanou tedy přeci jen znevýhodnění lidé na okraji společnosti, nebo zavřeni ve čtyřech holých zdech?

Tedy vážený pane strojvedoucí, taháme všichni ze všech sil za záchrannou brzdu!


(Autor je manažerem neziskové organizace poskytující sociální služby)