(Zpráva očitého svědka)

Miloš Zeman nejnověji vyhlásil, že kůrovec způsobil na Šumavě škodu za 32 miliard. Toto hausnumero považují všichni zainteresovaní (včetně správců parku) za totální nesmysl: nejen že je absurdně nadsazené, nejen že neadekvátně poměřuje průmyslovými měřítky lesy ve zvláště chráněných územích, ale nebere vůbec v potaz samovolnou obnovu, jež pod ochranou uschlého stromového patra v jádru parku příroda zdarma vytvořila. Mohutnost této obnovy, viděné zblízka, je doslova odzbrojující.

Viděl jsem to na vlastní oči nedávno na Plešném jezeře. Tam za velkého mediálního humbuku první zářijovou sobotu vystoupal Miloš Zeman se svým fámulem a mimochodem, velmi schopným diskutérem a moderátorem Zdeňkem Zbytkem (ano, je to tentýž plukovník, který v listopadových dnech roku 89 velel obávané tankové divizi a poté, co byl ministrem Dobrovským propuštěn, dal se na podnikání, stal se – nebyl-li jím vždy - proruským lobistou a mj. prezidentem Klubu Rusko: plukovníkovo protikůrovcové angažmá vyvolalo řadu spekulací, názory se různí, ale jeho náhle propuknuvší lásce k Šumavě věří málokdo). Jenže sotva Zeman udělal pár kroků do pralesa u Stifterovu pomníku, zastavil se, s ním celý jeho fanklub, a po chvíli se urychleně vracel zpátky na silnici. Jak totiž stoupal, stoupala i jeho důkazní nouze. Zelený podrost houstl a houstl, tisíce mladých stromků, od 30 centimetrových mrňousů až po třímetrové zdravé smrky, jeřáby, jedle a buky, představovaly zároveň tisíce zelených argumentů, pod nimiž se hroutila jeho demagogie, stojící na hliněných nohou (líbí – nelíbí není argument). Fascinující mohutnost i věkovou a druhovou rozmanitost nového lesa, z vrtulníku neviditelnou, na místě vyvrátit nešlo. Bublina splaskla. Rychle tedy vzal zpátečku, snad aby jeho porážku vidělo co nejmíň lidí. Teprve na silnici zase pookřál, a odtud, z bezpečné vzdálenosti, začal opět šířit své evangelium nenávisti vůči ekologům a jejich „uschlé Šumavě“.

Pokračoval v tom pak i dole na tiskové besedě v Jelení, která se změnila v jakýsi vojensky řízný soudní tribunál osmi prokurátorů a svezených „zástupců rozhořčených pracujících“ proti řediteli NPŠ Františku Krejčímu. Nutno říci, že ředitel zachoval klid a celý tento bezprecedentní útok ustál. Marně se ho snažili pánové Zeman a Zbytek nachytat na švestkách, rozuměj na nesrovnalosti v účetnictví a ve financování parku. Nachytali se spíš sami – poněvadž nevědí, co je národní park a hledí na něj jako na normální fabriku, nevědí ani, že údajně ztracených 180 000 stromů leží záměrně ponecháno v terénu. Zeman byl na místě přistižen při lži, když mystifikoval veřejnost o „změně koncepce“ v sousedním bavorském parku, kde prý už taky upustili od „nezodpovědného experimentu“ a přistoupili ke kácení i v jádrových zónách. Ve skutečnosti změna koncepce existuje pouze v Milošově hlavě: bavorský park, jak několikrát potvrdil jeho ředitel Sinner, by nám mohl být naopak příkladem v tom, že koncepci už tři desetiletí, bez ohledu na tu či onu politickou garnituru, nemění (přesně tuto cestu, od pangejtu k pangejtu, podle toho, jak zrovna dopadnou volby, doporučuje Zeman). Lesnické zásahy provádějí sousedé výlučně jen v nově připojených územích, aby neohrozili okolní hospodářské lesy, s čímž se nikdy netajili: jediné, v čem se přizpůsobují rytmům přírody, jsou časové korekce jednotlivých naplánovaných kroků.

K samozvaným soudcům se, kde se vzala, tu se vzala, připojila i „prokurátorka z lidu“ Jana Bobošíková, která proslula výrokem: „Já jsem sice laik, ale já bych ty uschlé stromy porazila a odvezla“. Součástí obžaloby byly vůči parku nenávistné projevy starostky Zdeňky Lelkové (není-li to shoda jmen, pak vzhledem k tomu, že zakoupila pozemky v katastru nemovitostí Českých Žlebů, by právě ona na zmenšení či zrušení parku náramně vydělala: doufám, že toto zatím teoretické podezření ze střetu zájmů sama co nejdříve vyvrátí). A konečně lahůdkovou ukázkou farizejství byly i projevy dvou exministrů: Miloše Kužvarta (právě on ve funkci předvedl názorové kotrmelce jako málokdo jiný a právě on pozval před 7 lety na Šumavu mezinárodního arbitra, Světový svaz pro ochranu přírody, podle jehož verdiktu současné vedení postupuje) a Františka Bendy. Ten se dokonce nestyděl dovolávat se zesnulého ministra Ivana Dejmala a zaštiťovat se jeho autoritou (proti čemuž byl z auditoria vznesen a potleskem odměněn oprávněný protest). Přitom tentýž Benda, když byl ve funkci, tvrdil: „Já jsem před 10 lety, kdy jsem pracoval v Ústavu krajinné ekologie, nikdy neslyšel jméno pana Dejmala stejně jako ing. Vavrouška. V té době možná ani tito pánové nevěděli, co to ekologie je“ (MfD 9.3.1995). Dnes, když se nemůže bránit, je mu Dejmal dobrý...

Ani inscenovaný soudní tribunál, ve který se nakonec změnila vcelku příjemná a užitečná debatní procházka asi tří stovek lidí Trojmezím, nemohla nic změnit na základní skutečnosti: bitvu u Plešného jezera Miloš Zeman prohrál na celé čáře.

vjust@tiscali.cz