Starost o životní prostředí jako zapomenutý životní postoj?

Podobnou funkci, jakou v letech a měsících před listopadem 1989 na Slovensku hrály masové protesty proti náboženské nesvobodě, sehrály v českých zemích sejně masové a postupně gradující protesty proti katastrofálnímu stavu životního prostředí. Zdevastované Severní Čechy a jejich měsíční krajina – v tomto rozsahu i v nejprůmyslovějších koutech Evropy a světa opravdová rarita - se staly celostátně výmluvnými a mezinárodně srozumitelným symboly celkové společenské devastace země. (Vzpomeňme jen, kolikrát obletěly svět záběry obřích rypadel, jejichž nenasytná kola se zastavila těsně pod okny nádherného zámku Jezeří).

Průměrný věk Severočechů (ale i Ostravanů či Pražáků) se rok od roku povážlivě snižoval, naopak rostla nádorová, kožní, plicní i krevní smrtelná onemocnění, o jejichž souvislosti se zničenou krajinou a zamořeným vzduchem pochyboval tehdy málokdo. Předlistopadové demonstrace zoufalých, smogem přidušených občanů Teplic či Ústí nad Labem korespondovaly se shodným zjištěním řady sociologických průzkumů, že právě nespokojenost se stavem životního prostředí patřila u nás k nejvýbušnějším roznětkám občanské vzpoury a požadavky rázného řešení této katastrofální situace umisťovaly se jak těsně před listopadem, tak v prvních porevolučních měsících na prvních místech rozličných prohlášení, manifestů i programů vznikajících stran a občanských hnutí. O životním prostředí (respektive o „sociálně a ekologicky ohleduplném“ programu) tehdy hřímal z tribun i z různých stranických grémií i dnes tak bytostně antiekologický křupan a eko-bijec, jakým je Miloš Zeman (který si v tomto směru už velmi dobře rozumí se světoznámým antiekologickým extrémistou na Pražském Hradě, jehož postoje jsou ovšem – na rozdíl od Zemana – aspoň kontinuální).

Strana (hnutí), která by životní prostředí neměla na předních místech své agendy, by se v prvních letech svobodného státu mohla jen těžko ucházet o hlasy občanů. První ekologičtí ministři Bedřich Moldan, Ivan Dejmal a zejména Josef Vavroušek patřili dlouhodobě k nejuznávanějším politikům země, respektovaným i svými ideovými protivníky. Bylo to tehdy tak samozřejmé a přirozené, že společnost necítila ani potřebu pořizovat si k naplňování ekologických cílů specializovanou parlamentní stranu (Zelení hráli tehdy opravdu marginální roli), takže i ti ekologicky nejfundovanější ministři se až do nástupu Martina Bursíka rekrutovali ze stran tradičních (občanští, sociální či křesťanští demokraté).

Čas oponou trhnul – a někdejší obecně sdílená starost o životní prostředí se jak ve většinové společnosti, tak u naprosté většiny stran a rozhodujících médií propadla kamsi na poslední místa žebříčku politických i životních priorit. Ještě ve druhé polovině devadesátých let mohl ČEZ a jím řízení politici i média prosadit na veřejnosti kontroverzní projekt předražené dostavby jaderné elektrárny Temelín jen výměnou za slib útlumu a postupného zastavení provozu hnědouhelných elektráren i těžby uhlí, včetně okamžitého zastavení likvidace poddolovaných severočeských vesnic (obec Libkovice byla tehdy mediálním symbolem obecně sdíleného občanského odporu vůči bezohledným těžařům). Razilo se tehdy nekompromisní dilema: buď uhlí nebo jádro, nic mezi tím (a nedostavíme-li JETE, budeme brzo svítit loučemi, pamatujete?). Dnes, kdy se ukázalo, že kompletně všichni tehdejší výkonní politici i média ve službách ČEZu bezostyšně lhali, neboť prakticky celý výkon Temelína jde na vývoz, hnědouhelné elektrárny jedou dál a chmurnou perspektivou je prolomení limitů těžby uhlí a tudíž i likvidace dalších a dalších vesnic, už vládcové ČEZské republiky žádné podobné bulíky veřejnosti na nos věšet nemusí.

Veřejnost (média i drtivá většina politiků) už je jiná než před dvaceti lety, a na rozdíl od veřejnosti okolních států (minimálně rakouské, německé a maďarské) se od ekologických priorit, doufejme že jen dočasně, odklonila: jakoby Klausův extrémismus většinově přijala jako mainstream. Jinak by se nemohlo stát, že v pohodě spolkne jinde bezprecedentní fakt – a mimochodem důkaz korupce v nejvyšších patrech české politiky a její trapné závislosti na ČEZu (včetně všemi oblíbeného a usměvavého premiéra Fischera) -, že navzdory nemravně vysokým odměnám a horentním miliardovým ziskům, vydřeným mj. i z ničení životního prostředí a klimatu, hodlá náš elektrárenský gigant egoisticky ušetřit při rekonstrukci Prunéřova doslova špinavé miliony na úkor zdraví obyvatel i planety. Fakt, že dal ČEZ při rekonstrukci přednost zastaralé technologii z 80.let minulého století, ačkoliv je jeho povinností (nejen mezinárodně právní, ale i morální) použít dostupnou technologii co možná nejúčinnější, nejmodernější a ekologicky nejšetrnější, a zejména pak fakt, že to ČEZu u veřejnosti i většiny politiků v klidu prošlo, a že široko daleko jediná strana, jež proti tomu protestovala a odvolala kvůli tomu ministry ve vládě, bude mít problém se znovu dostat do parlamentu, zatímco partaje, závislé na ČEZu a na ekologii zvysoka kašlající, dosahují trvale dvojciferných procent preferencí, to všechno jsou sociologicky nezpochybnitelná tvrdá data, svědčící o sesuvu ekologických preferencí na spodní patra hodnotového žebříčku.

Zatímco ve vyspělých i nových demokraciích strany, hájící životní prostředí i klima rok co rok a volby co volby postupně posilují (viz Francie, Španělsko, Německo, Nizozemí, Belgie či Maďarsko – dokonce i nastupující britský premiér Cameron je považován za „zeleného konzervativce“!), u nás jsme, zdá se, nastoupili trend přesně opačný.

Nezbývá než doufat, že to nebude v 21. století trend trvalý – tím bychom se totiž brzo ocitli v Evropě i ve světě v nepříjemné izolaci, ne úplně nepodobné někdejšímu jakešovskému skanzenu totality konce osmdesátých let…