S Václavem Klausem se v nedávné době opět roztrhl, takříkajíc, mediální pytel. Na jeho skutky, prohlášení a pohnutky k nim vedoucí je nazíráno z mnoha rozličných aspektů, a jak to tak bývá, co je jedněmi odsuzováno, jinými je vyzdvihováno a opačně. V souvislosti s existencí a působením Václava Klause mohu nabídnout ještě jeden pohled, pravděpodobně dosud nezmíněný. Je to pohled člověka, kterému Václav Klaus svým způsobem pomohl vychovat děti.
Když jsem asi v polovině dubna uslyšel svoji starou maminku, jak při pohledu z okna na zahradu pravila s uspokojením: „Kvete to tam“ a já v tom radostném konstatování uslyšel jméno mayského boha, udělalo to na mne tak hluboký dojem, že jsem pochopil, že je čas přestat čas marnit zabýváním se převážně hloupostmi jako jsou pády vlád a pokusy o sestavení jiných, buranství aktérů téhož či krize a skandály všeho druhu, které mě netěší a nemůžu ovlivnit, a věnovat jej na něco užitečnějšího, co sice také neovlivním, ale z čeho se můžu těšit.