Když jsem asi v polovině dubna uslyšel svoji starou maminku, jak při pohledu z okna na zahradu pravila s uspokojením: „Kvete to tam“ a já v tom radostném konstatování uslyšel jméno mayského boha, udělalo to na mne tak hluboký dojem, že jsem pochopil, že je čas přestat čas marnit zabýváním se převážně hloupostmi jako jsou pády vlád a pokusy o sestavení jiných, buranství aktérů téhož či krize a skandály všeho druhu, které mě netěší a nemůžu ovlivnit, a věnovat jej na něco užitečnějšího, co sice také neovlivním, ale z čeho se můžu těšit.


A tak jsem se rozhodl vzývat jarní božstvo Kvetetotama, nevyžadujícího krvavé (ani) peněžní oběti, a uctívat jej denními vycházkami do jeho hájemství a těšením se z obyčejných a současně zázračných věcí v prostředí, kde ptáky a šumění stromů je slyšet víc než psychotiky vytáčené motory aut či další akustický smog označovaný jako popík. Do interakce s Kvetetotamem počítám např. i opětovné rozpoznání habru od jasanu, koniklece od chrpy nebo bližší zkoumání jakéhosi maličkého tvora, který – jak mi vysvětlovala moje přírodně studovaná skorosnacha na naučné výpravě v oblasti Prokopského údolí – měl mimikry včelky. Tenhle měl mimikry včetně žihadélka, čímž jsem se seznámil i s Kvetetotamovým synem Oteklotem.

Naposledy jsem si volna užíval také s bratrem Kvetetotama Hlohtamkvetlem, který šířil bíle opojnou vůni v Divoké Šárce. Vřele doporučuji. Nádhera.:)