Nespočetné stádo zvířat, shromážděných na rozlehlé severské pláni kolem svých Otců-Zvěstovatelů, napjatě naslouchalo jejich slovům. Dychtivě přijímalo ujištění o tom, že již zanedlouho se vydají na tajemnou Cestu, kterou od nepaměti vykonává přibližně jednou za čtyři návraty slunce vyvolená generace jejich rodu. Je to vždy v požehnaný rok hojnosti, kdy je dostatek lišejníků a nejrůznějších travin, který umožňuje stádu se mnohonásobně rozmnožit i dostatečně nakrmit a získat tak k Cestě sílu.

„Ale mami, já to pořád nemůžu pochopit,“ obrátilo se na samici vedle sebe odrostlé mládě, „proč mám ještě čekat, když už bych chtěl jít teď hned, a proč mám jít tam, kam nás chtějí Otcové-Zvěstovatelé vést, když chci jít právě na opačnou stranu, tam k těm kopcům a možná ještě dál?“

Samice si povzdechla: „Nemudruj pořád. Už bys měl přece vědět, že vše je řízeno přírodními zákony, které přesahují náš rozum, a tudíž je nemůžeš pochopit. Těm zákonům rozumí jenom Otcové-Zvěstovatelé. Proto také vědí o Cestě.“
„Proč nám tedy neřeknou kam vede?“ namítal mladík

„Proč nejsi jako všichni ostatní? Proč mě věčně trápíš svými otázkami?“ reagovala matka. „Ty se nemáš hloupě ptát, ale dobře poslouchat. A kdybys pořádně poslouchal slova Otců-Zvěstovatelů, bylo by ti jasné, že je to veliké tajemství, které ti ve tvém vlastním zájmu nesmějí vyjevit, protože jsi pro ně ještě nedozrál jako všichni, kteří nejsou Otci-Zvěstovateli, a zbytečně by ti to pletlo hlavu a odvádělo pozornost od tvých povinností. Ty se máš starat jen o to, jak co nejvíce zesílit. A jestli nepřestaneš s těmi hloupostmi, řeknu to doma tvému otci. Teď pojď, a nekoukej pořád k těm horám!“

Matka přidala do kroku a mladík se loudal za ní. Tu uviděl svoji přítelkyni, jednu z mála spřízněných duší, jak se blíží v doprovodu svých rodičů a emotivně s nimi o něčem diskutuje. Protože na rozmluvu nebyla příležitost, dali si mladí najevo své rozpoložení alespoň posunky. Ty obsahovaly zejména krčení rameny a kroucení hlavou. Když se pak zpovzdálí míjeli, mladíkova přítelkyně ještě výmluvně obrátila oči v sloup a oba se na sebe usmáli.

Mladík doběhl matku a řekl: „Stejně bych tam chtěl jít. Myslím, že právě na těch šikmých pláních jsou bohaté pastviny, a tak bychom se měli vydat tam. Právě tam, a ne do neznáma, kde nevíme, co nás může potkat.

Došli domů a matka si postěžovala otci, že syn je i nadále svéhlavý, že stále odmítá přijímat slova Otců-Zvěstovatelů a brání se podřídit odvěké rodové moudrosti. Otec si mladíka zavolal a následně došlo k asi takovémuto rozhovoru:
Otec: „Můžeš mi vysvětlit, proč si myslíš, že je dobré jít jinam, než jak je určeno?“
Syn: „Kdybychom šli k horám, na svahy obrácené k slunci, bylo by tam jistě dost prostoru, tepla i potravy.

Otec: „Ty jsi nějak chytrej! Jak jsi na to prosím tě přišel?!“

Syn: „Zjistil jsem, že slunce dává rostlinám život. Zastínil jsem jeden trs trávy a druhý jsem nechal osvětlovat sluncem a už za pár dní bylo vidět rozdíl.“

Otec: „To nemáš dělat, takové pokusy. Tebe i nás mohou přivést do nesnází. Otcové-Zvěstovatelé neradi vidí činnost, která nesouvisí s Cestou.“

Syn: „Ale moje poznatky s Cestou přímo souvisí. Rozdíl je jen v tom, že Cesta, tak jak mi to vychází, vede přesně na opačnou stanu, než kam nás chtějí vést Otcové-Zvěstovatelé. Pozoruji ty kopce v dálce už odmala, už několik měsíčních období. Tam slunce svítí nejdéle a sklon svahů oproti rovné planině umožňuje slunci předat zemi více svého tepla. A teplo znamená potravu.“

Otec: „Jenže, hochu, v tom případě tam také bude plno lišek, sov a lasic, našich odvěkých nepřátel!“

Syn: „Samozřejmě, tati. Ony jsou přece vždycky tam, co my. To my je zajímáme, my jsme jejich potravou. A čím líp se nám bude dařit, čím víc nás bude, tím víc bude i jich. S tím se nedá nic dělat. Ale v kopcích bychom měli určitou výhodu, protože tamní krajina s terénními nerovnostmi a vysokými rostlinami, jak to lze za jasných dnů vidět, se dá k úkrytům využívat lépe, než holá pláň.“

Otec: „No jistě. Ty holt máš odpověď na všechno. Já ti však říkám, že podle Otců-Zvěstovatelů, – kteří jsou z nás nejstarší a znají dokonce i generaci, která se odebrala na Cestu před námi, a ta, prostřednictvím svých Otců-Zakladatelů znala zase tu předchozí, a tak odpradávna, – je směr Cesty jednoznačně dán. A jestliže je jednoznačně dán, pak musí mít nějaký hluboký smysl.. To přece nemůže být jen náhoda. Naše budoucnost je tudíž řízena vyšší mocí, jež je nám příznivě nakloněna. Proč nevěříš Otcům-Zakladatelům? A jestliže nám třeba teď uniká význam toho všeho, protože jsme jenom obyčejní, nepatrní smrtelníci, neznamená to, že se máme zpěčovat a zpochybňovat moudrost předků a přízeň osudu. Chce to jen trochu pokory. Jenomže ty, místo aby ses snažil být hoden požehnání, jehož se ti dostalo tím, že patříš do naší osudem vyvolené skupiny, tak se jen pokoušíš všechno znesvětit a ani si neuvědomuješ, jakou pohromu můžeš přivolat na naše hlavy, kdyby se rozneslo, jak smýšlíš. Kdo si, hochu, vůbec myslíš, že jsi?! Nebo snad víš, kam vede posvátná Cesta jíž nám ukazují Otcové-Zvěstovatelé? I na to znáš odpověď?“

Syn: „Tak na to odpověď opravdu neznám, tati, a neznám odpověď ani na to, proč se Cesta pravidelně opakuje pokaždé, když se hodně rozmnožíme. Neznám dokonce ani odpověď na to, proč jsem se k horám už před časem nevydal.Ale nejspíš je to z toho důvodu, že vás mám rád a nechci vás tu v nadcházející nejisté době nechat samotné. A co se týká Otců-Zakladatelů, tak z jejich odpovědí mě přímo mrazí. Jsou stejně tak okázale povýšenecké jako bezobsažné. Všiml sis toho někdy, tati? Tím jenom zakrývají svůj strach a vnitřní prázdnotu.“ To z jejich poselství vnímám já.

Zanedlouho po tomto rozhovoru byl úplněk a následný den se stádo podle pokynů Otců-Zvěstovatelů konečně vydalo na tajemnou Cestu. Přestože hned od počátku museli čelit různým protivenstvím, šli rychle a vytrvale, jako by vskutku byli vedeni a poháněni nějakou vyšší mocí. Přesto však sil kvapem ubývalo. Byl večer a stádo se uložilo k odpočinku. Z kulatého měsíce pohltila temnota již více než polovinu.

Mladík ulehl spolu s ostatními, ale i přes značné vysílení nedokázal usnout. Jeho pochyby, které měl před započetím Cesty, se potvrzovaly. Chaos přicházel zvolna, ale nezadržitelně. Členové rodin, vycházející na Cestu společně, se většinou už dávno ve všeobecném hemžení navzájem poztráceli. On sám své rodiče neviděl už několik dní a v sevření těžko rozlišitelné masy osamocených, vystresovaných jednotlivců byl unášen dál a dál. Stádem se šířily sílící vlny neklidu, který se nenápadně měnil v odcizení a apatii. Narůstající neblahá znamení mladík zřetelně vnímal. Ty ostatně přinášelo i vytrvale se zhoršující počasí. Ubývalo slunečních paprsků a přibývalo mlh, větru a deště. V posledních hodinách byla ve vzduchu cítit i sůl. Také krajina se měnila, a byla den ode dne kamenitější a nehostinější. Bylo zjevné, že všichni jdou – bez jediného rozumného důvodu – do podivného, zlověstného neznáma.

Mladík náhle věděl, že dál se stádem nepůjde. Věděl s určitostí, že ona mystická Cesta musí skončit katastrofou. Jakou, to netušil, ale to teď nebylo důležité. Vstal a vyhýbaje se spáčům, prodíral se stádem. Přitom k svému radostnému překvapení téměř narazil do své přítelkyně, která ležela schoulena kolem vlhkého kamene a neklidně oddechovala z těžkého snu. Vzbudil ji a zanedlouho opustili stádo společně.
Na prosluněné úbočí hor pak vstoupili někdy v tu dobu, kdy první ze zbědovaného stáda lumíků začali padat ze skalnatého srázu do připravené náruče burácejícího mořského příboje, který se kdesi v hlubině rozbíjel o kamenné útesy.




Mimo mladý pár tam skončili všichni, kromě několika indisponovaných jedinců, kteří nebyli schopni se na Cestu vydat, a ze kterých v budoucnu vznikne další generace Otců-Zvěstovatelů.



Jen slepé cesty nemají rozcestí

Opakování nemusí být matkou moudrosti