Den ležel dnem vzhůru

a nebylo by k tomu co dodat,
kdyby vitrážovými okny hostince U váhy,
otevřeného od časného rána,
nepronikalo dovnitř měkké, rozptýlené světlo jitřního slunce,
které zvolna a konejšivě rozptylovalo i mé myšlenky,
až se poznenáhlu začaly rozplývat,
stejně jako mé tělo a tento svět
zaplněný dómy a kondomy,
nikoliv však láskou,
plný polucí a revolucí
z nenaplněné touhy,
ve kterém jsou dvojice monologů
vydávány za dialog
a ve kterém je to, co vítězí,
vydáváno za pravdu

Docela bez úsilí, docela samovolně
jsem opouštěl končiny vezdejší,
a prostupoval veškerou okolní substancí,
až jsem vystoupil z tohoto zrelativizovaného světa,
ve kterém můžeme říci cokoliv o čemkoliv
a nemůžeme se mýlit

Moje ničím nespoutané vědomí
levitovalo v jednom z paralelních vesmírů,
kde bylo zřejmé,
že štěstí sice může být kolektivní,
nikoliv však stádní,
kde moudřejší ustupovali
jedině, když bylo moudřejší ustoupit,
kde činů bylo více než slov,
kde města neměla hradby vně ani uvnitř,
kde cesty nebyly určeny k útěkům a k pronásledování,
nýbrž k setkávání,
kde třináctý apoštol tamního Syna člověka
nesl jméno Pilát Pontský,
kde Giordanu Brunovi planul toliko zrak,
kde Alfred Nobel zbohatl na vynálezu cukrové vaty
a kde pubescentní Dolfi Hitler,
přistižený při usilovném hledání
rosných bodů rosniček pomocí vivisekce,
byl shledán choromyslným a natrvalo
umístěn v ústavu s laskavou péčí milosrdných sester klarisek,
jež Dolfimu dovolovaly, byl-li klidný,
pečovat o plané růže

V tomto vesmíru
hostovala v hostinci U váhy
jistá Fatima bint Ládin,
spontánně přítulná topless girl s podmanivým šarmem
Právě se chystala usednout mi na klín
a rozpustile se smála: „Je tu volné místo, pane?!“
Půvabem dívky připraven o zdravý rozum
a tak opět uvržen do skutečnosti,
řekl jsem tiše, veskrze slabomyslně: „ Místo? Snad... místo mne,“
a nejistým krokem pokažené loutky
jsem vyšel z onoho jitra,
jemuž se ostýchám dát přívlastek,
rovnou do soumraku
A na záhonech před hostincem U váhy
kvetly pomněnky, macešky a melancholie
A bledá, sotva postřehnutelná tvář měsíce
shovívavě shlížela dolů
z tmavnoucích nebes