Poté co jsem se velice pobavil u skvostné typologie blogových diskutérů od PEPY ŘEPY a nemaje čas na napsání původně zamýšleného příspěvku, neodolal jsem zveřejnit text, který se zdejšími zvířátky podle mne nemá nic, ale vůbec nic společného, protože...ale to je ostatně v příběhu. A již předem omluva místnímu vlkovi:-)

Pozdní odpoledne zastihlo na louce u lesa několik obyvatel zvířecího světa. Diskutovali poněkud vzrušeně, protože spor byl zásadní.

„Svůj výrok opravdu nemohu změnit,“ řekl Čuník. „Je to přece jen náhoda, že jsme se tu takto, předem nedohodnuti, sešli.“

„A já znovu prohlašuji, že naše setkání je dáno objektivními zákonitostmi, existujícími nezávisle na našich subjektech,“ odporoval Kozlík.

„Ovšem přece jen je náhoda, že jsme se sešli právě v tomto časoprostoru,“ pokusila se vymezit spor Srnka.

„Já bych sem, prosím pěkně, tuto entitu nepletl,“ ozval se Oslík. „Naopak bych její existenci odložil ad acta, neboť v tomto našem případě není relevantní. Zde se totiž de facto jedná o to, že každý jev má svoji příčinu, ať je nahodilý, nebo zákonitý.“

„Nic nám tady nikam neodkládejte, Oslíku, když nemáte, jak se zdá, ani ponětí o teorii komplementárních jevů,“ reagoval rozladěně Čuník. „Aby naše setkání bylo zákonité, nesměla by existovat opačná alternativa, a tou je naše ne-setkání. A to se pochopitelně mohlo stát a nikoliv ne-stát. Ano, přátelé,“ hlaholil bodře Čuník, „v řádu věcí je subsumováno i to, co se nestalo, nicméně se stát mohlo, jelikož jsoucno v sobě zahrnuje nekonečnou sumu potencialit.“

Po těchto slovech se všichni zamysleli, vyjma Jezevce, pátého účastníka setkání ať už nahodilého, nebo zákonitého, jenž ničemu z řečeného nerozuměl, takže jen údivem kroutil hlavou a zbavoval se blech, které asi chytil od té potvory Lasičky.

Ticho přerušil Kozlík: „Možná máte, Čuníku, intelektuální svrbění, které jste si musel svou explikací podrbat, ale musím vás upozornit, že je-li rozprostraněná substance subjektu imanentní jsoucnu, pak si heterogenní kontinuum našich organismů nemůže moc vybírat. Tvrdím, že naše setkání je prostě určeno překřížením kauzálních řad.“

Na Kozlíkovu argumentaci reagovala Srnka a pravila, že jeho interpretace jsoucna je nepřípustně diletantská, neboť evidentně nemá jasno v pojmech.

„Zřejmě,“ řekla dále, „jste asi měl na mysli kontingenci, to jest modalitu kontradikticky protikladnou, kde logická kontingence výroku je výrazem ontické kontingence stavu věci. A v tomto smyslu lze pro pojem kontingentní použít synonymum náhodný. Náhodný, Kozlíče!“ zvolala Srnka posměšně a vrhla nevraživý pohled na Oslíka, který se v průběhu jejího proslovu střídavě chytal za hlavu a za srdce.

Pauzy využil Čuník a s provokativní sladkostí poznamenal: „No nevím, nevím, drazí kolegové. V základech našeho univerza je sice dualita, tedy rozporuplnost, ale čeho je moc, toho je příliš. V ontologickém zájmu je nezbytné charakter jsoucna detekovat, zbavit antinomií a postulovat. A vámi ad hoc použité enigmatické floskule a priori ignorují diverzifikaci atributů variability souvislostí.“

Čuník skončil a Oslík, který se už dlouho nedostal ke slovu, přestal úpět. „To se nedá poslouchat!“ křičel pohoršeně. „Vždyť vy ani nedokážete rozlišit jsoucno od bytí! Vaše neschopnost provést jednoduchou ontolologickou diferenci je prostě neomluvitelná! A to, že teď na mě blazeovaně civíte, svědčí i o tom, že snad ani netušíte, že vlivem dynamiky, která je, en passant, dominantní složkou systému náhoda – zákonitost, dochází k latentním změnám potenciálů eventualit, a že v souvislosti s tím jsme, jakožto substancionální jádra jsoucna ve svých konkrétních separacích, určitou součástí fluktuace bytnosti, a to i přesto, že protivy se přitahují a –“

„Protiva seš ty, prevíte ušatej, a nijak mne nepřitahuješ!“ okřikla Oslíka psychicky labilní Srnka. Poté se snažila uplatnit noetickou apercepci, pomocí redukce sensualizmu negovala objektivní skutečnost a vyšlo jí, že neexistuje nic, vyjma okolností, které to nic způsobily. Výsledek se jí samotné nelíbil, a v rozrušení kopla Kozlíka do kolena. To se zase nelíbilo Kozlíkovi, a tak na ni zaútočil symptomatickým optimizmem pozitivizmu a svými růžky. Do souboje idejí i materií se vzápětí zapojil i Čuník, k čemuž použil rozsáhlé dílo Daňka z Obory, nazvané Dobro a kategorický imperativ mravnosti, kterým udeřil Kozlíka do hlavy. Tím současně zasáhl i Oslíka, jenž k Daňkovi pociťoval hypertrofovanou idiosynkrazii, neboť jeho úsudky považoval za bezprecendentní infamie racia, takže po obnažení jejich slabin se pustil i do slabin Čuníkových.

Hluk vydávaný znesvářenými zvířátky byl značný a způsobil svým enormním jsoucnem apodiktickou modalitu finální fatální interakce zainteresovaných subjektů se subjekty dosud indiferentními, v rámci asymetrického vztahu příčin a následků.

Vyvázl jedině Jezevec, který stále jen kroutil hlavou, což mu pomohlo včas zpozorovat blížící se smečku vlků, přilákanou rykem šarvátky. Proslýchá se však, že tento otřesný zážitek na něm zanechal hluboké stopy a že píše kousavou proticartesiánskou filipiku s názvem Nemyslím, tedy jsem.



-----------------
Klidně myslete, ale nemyslete,
že následky jsou akcidentální.


Z knížky O oslech, lidech a jiných zvířatech, vydané v nakladatelství Primus