Mezi trámy maštale si utkal velikou síť pavouk křižák a lovil mouchy. Dříve či později ulovil každou – až na jednu. Byla to neobyčejně bystrá moucha, která se vždy bravurně dokázala jeho síti vyhnout stejně samozřejmě, jako opodál zavěšeným mucholapkám. Nikdy se nenapila muchomůrkou otráveného mléka, a když sála sladký koňský pot, sedla si pokaždé tak, aby ji kůň nesmetl ocasem. Snadnost, s jakou si tato moucha uměla poradit s různými životními nástrahami, pavouka fascinovala. I nedalo mu to a jednoho dne, když moucha odpočívala na trámu poblíž jeho sítě, ji oslovil: „Ty jsi ta nejchytřejší moucha ze všech mouch, který jsem kdy viděl a –“

„Z much,“ přerušila ho moucha, „správně se říká ze všech much.“

„Ano, správně, ze všech mouch,“ pokračoval pavouk, „a já bych si s tebou z toho důvodu chtěl povídat a vůbec se s tebou trochu sblížit, abych získal aspoň kapku z tvojí moudrosti a ňák si obohatil svůj nudnej život. Přijď mě, prosím, někdy navštívit.“

Chytrá moucha se ušklíbla: „Tss, a to si vážně myslíš, že ti jen tak dobrovolně polezu do pasti? Po tom, co tady celou dobu pozoruji, jak zabíjíš jednu hloupou mouchu za druhou? To snad mám být jako ony? Proč bych to asi měla dělat?“

„Přeci právě proto,“ argumentoval pavouk, „že nejsi ňáká obyčejná pitomá moucha. Tu bych samozřejmě zakousnul a vysál, protože se, krucinál, něčim živit musim, to je holt ta příroda nebo jak se tomu řiká, no však to víš jistě líp než já, ale to bych musel bejt blázen, abych sněd mouchu, která jediná mně může pomoct, když chci bejt poučenej.“

„Dobře tedy, budu si s tebou povídat, když toužíš po vzdělání a větším rozhledu,“ řekla obměkčeně chytrá moucha, „ale zůstaneme na svých místech.“

Pavouk se zasmušil: „Za koho mě máš? Kdo jinej než ty, by měl vědět, že moje pozvání je upřimný. A to, že chci, abys přišla ke mně, to je… tak ňák… no prostě dybys byla blíž, tak já bych tě, myslim, líp pochopoval.“

„Chápal,“ řekla odměřeně moucha. „Gramaticky správně je chápal.“

„Ano,“ radoval se pavouk, „dramaticky správně bych tě asi určitě pochopoval, dybys byla tady u mě.“

Moucha obrátila oči v sloup a zamyslela se: „Je pravda, že sdílená intimita zvětšuje oboustranný prožitek výkladu a usnadňuje pochopení probíraného tématu. Ta potvora chlupatá by jen žasla, co všechno neví, a mohla by se dozvědět. Jen jestli…“ Moucha se na pavouka pátravě zadívala.


Ten ihned přičinlivě breptal: „A taky jsem trochu nahluchlej, a na dálku by mně mohlo něco důležitýho ze tvý moudrosti uniknout.Věř mně, že budu doopravdy setsakra poctěnej a potěšenej, když mě aspoň maličko ušlechtíš. Slavnostně ti slibuju, že tobě, nejchytřejší mouše, nijak neublížím.“

Takto křižákem ujištěna o své bezpečnosti, usedla moucha opatrně na jeho pavučinu, rozhodnuta se pro začátek blýsknout úvahou o přírodním výběru a evoluční teorii. Jenomže ji zaujalo cosi jiného: „Ta síť má naprosto pochybenou statiku,“ řekla pohrdlivě. „Jak můžeš něco tak nedokonalého stavět?“

„Pavouk se ulekl: „Jak nedokonalýho?! Co máš proti mojí síti? Dyť mě docela dobře živí!“

Ale mohla by tě živit mnohem lépe. Podívej, jak například špatně pruží,“ poučovala ho moucha, a než jí v tom stačil pavouk zabránit, začala pavučinou silně třást. A zachytila se za jedno křídlo, za druhé křídlo, a zůstala v pavučině bezmocně viset.

Pavouk ji zaraženě pozoroval.

„Co civíš, vyprosti mne odsud!“ zlobila se moucha. „Je to stejně všechno kvůli tobě!“

„Kvůli mně?!“ rozhořčil se pavouk. „Sama jsi se zapletla, a teď mě obviňuješ! Jak ti teď, hernajs, asi můžu pomoct? To bych si tu síť musel úplně zničit!“

„Tak ji znič!“ odsekla moucha. „Stejně za moc nestojí, a nedá se na ní ani pohodlně sedět a rozprávět o mnohém, co nevíš. Tak dělej, znič tu pitomou síť! Slíbil jsi mi přece naprostou bezpečnost, protože jsem nejchytřejší moucha!“

„To je pravda,“ řekl po chvíli uvážlivě pavouk, „bezpečnost jsem ti slíbil, ale to jsi byla mimo moji pavučinu, a tam jsi se zdála vopravdu děsně chytrá. Teď ale vidim, že jsme tě oba ňák přecenili.Takhle se zamotat do úplně pitomý sítě může přeci jedině úplně pitomá moucha. Zklamal jsem se v tobě. Dyť jsi sama dobře viděla, jak moc mouch tady skončilo, dyž třásly sítí. Tak jak teď po mně krucinálfagot můžeš chtít, abych ji kvůli tobě zničil?! Dyž mi dává živobytí!“

Pavouk nerozhodně přešlápl a dodal rezignovaně: „Dyť mně vlastně ani nezbejvá nic jinýho, než s tebou naložit jako s ostatníma mouchama. Ale za todle poučení ti fakticky děkuju.“

Poté se pavouk sklonil, roztáhl kusadla a vysál mouchu i s její chytrostí do poslední kapky.


Kde začíná pavučina,
končí chytrost mouchy.

Přírodním zákonitostem nelze uniknout.
Čím důsledněji a dolouhodoběji je ignorujeme,
tím důrazněji a neodvratněji se projeví.


Z knížky O oslech, lidech a jiných zvířatech, vydané v nakladatelství Primus