Nedávno jsem psal o selhání rotačního schématu, jediného typu hybridní výuky hromadně implementovaného v našem jak základním, tak i středním školství v praxi. Nejednalo by se však o kompletní článek, pokud by nebyl doplněn textem hledajícím odpověď na otázku kompromisu mezi vzdělávacími a epidemiologickými potřebami, kterou právě týdenní střídání tříd mělo vyřešit.

Dlouhé vyučovací dny, přispívající k šíření nákazy, a špatná realizace kombinovaného vzdělávání, spočívající v zahlcení studentů při prezenční výuce a minimální práci v rámci výuky distanční - toť dvě zásadní příčiny neúspěchu zmíněného formátu. Ačkoliv jsou dané skutečnosti značným zklamáním, ukazují na jeden klíčový fakt a tj., že práce týkající se realizace klasické prezenční výuky s ohledem na nastalou situaci byla odvedena bez zamyšlení a patřičné snahy. Vzniklé problémy totiž nebyly ničím nepředvídatelným, jde o úskalí vycházející a jasně předpokladatelná z našich bohatých učebních a zdravotnických zkušeností. Otázkou zůstává, jak upravit koncept rotačního schématu do podoby použitelné pro dnešní časy.

V prvé řadě bude zapotřebí poučit se z vlastních chyb. Nový formát hybridní výuky musí zabránit mnohahodinovému pobytu našich studentů ve vysoce rizikovém prostředí a zároveň musí zamezit nedostatečné realizaci distanční výuky. Řešení jistě nebude jednoduché, přesto je možné.

Počáteční krok představuje značná redukce hodin při docházce do školy a nastavení denního limitu délky prezenčního vyučování, jenž bude reflektovat aktuální epidemiologickou situaci. V úvahu rovněž přichází opětovné rozpůlení tříd. Přestože je první z příslušných změn schůdným východiskem, je třeba si také uvědomit, že před nás současně staví problém zcela nový, jímž je rozhodnutí o tom, jaké předměty budeme učit formou prezenční a které naopak čistě formou distanční. Každému je snad zřejmé, že v rámci docházky do školy nemáme v daném případě na všechny dostatek času. Vcelku logicky bude nezbytné upřednostnit výuku předmětů primárních a předmětů zaměřených zejména na rozvoj praktických dovedností. Naopak zbylé vzdělávací obory, jež jsou orientované především na získávání znalostí, bude nutno přesunout do digitální sféry. Co se týče předmětů terciárních čili různých vzdělávacích výchov, je na místě, aby škola měla pravomoc pozastavit výuku všech, na něž není přímo specializovaná (vyjma výchovy občanské a informačních a komunikačních technologií), či aby obdobné vzdělávání bylo čistě dobrovolné v důsledku jeho velké specifičnosti. Dopady na vzdělávací proces budou při zmíněných okolnostech výrazně nižší nežli za nynějšího stavu věcí. Je třeba podotknout, že žáci navíc nebudou zahlcováni něčím, co je v běžném životě možné použít jen velmi zřídka.

Odpověď na druhé úskalí problematiky rotačního schématu a samotné distanční výuky pak spočívá v ohraničení její časové realizace. Již příliš dlouho jsme svědky extrémního přetížení studentů či absolutní ignorance důležitosti výuky na dálku. Ačkoliv zde existuje minimální a maximální hodinová dotace týkající se výuky jednotlivých předmětů, stanovená prostřednictvím rámcových vzdělávacích programů, je nutno si přiznat, že dokument, jenž není navržen pro nastalou situaci, v současnosti pozbývá smyslu. Distanční výuka potřebuje mít vlastní smysluplné časové rozpětí, které bude centrálně stanoveno jakožto závazné pro veškeré základní a střední školy, v opačném případě se nikdy nezbavíme závažných problémů, které ji dnes postihují. Nesmírná míra autonomie, již v tomto ohledu čerpají jednotlivé školy a učitelé, poškozuje celý vzdělávací systém a je zcela nepochopitelná.

Jestliže chceme realizovat kvalitní a bezpečnou hybridní výuku, je nezbytné přijetí rozsáhlých změn. Současný stav není ničím jiným nežli vědomým přehlížením palčivých problémů.