Přinesl naději, ale záhy zklamal. Petr Pavel není schopen hájit zájmy České republiky
Jan Zahradil v průběhu letošních prezidentských voleb prohlásil, že ani jeden z hlavních favoritů nemá prezidentský formát. Dříve jsem s jeho slovy nesouhlasil. Věřil jsem, že alespoň Petr Pavel zvládne jako hlava státu obstát, ale zmýlil jsem se.
Působil důstojně a klidně. Byl armádním generálem, jenž zastával vysokou funkci v NATO. Doufal jsem, že po deseti letech úřadování Miloše Zemana, který politicky i mravně zcela selhal, se konečně dočkáme prezidenta, na něhož budeme právem hrdí. Opak je však pravdou. Petr Pavel totiž není schopen hájit zájmy České republiky.
Rozporuplní soudci
Mezi nejvýznamnější pravomoci českého prezidenta patří výběr možných ústavních soudců. Současná hlava státu ale v tomto ohledu spíše pokulhává. Někteří z jejích nominantů vzbuzují řadu oprávněných pochybností.
Začněme s Janem Wintrem. Tento právník se při interpretaci ústavy nechává až příliš ovlivňovat svým progresivistickým světonázorem. Připomeňme si třeba jeho výrok, že podmiňovat změnu pohlaví chirurgickým zákrokem je protiústavní. Nejenže je toto tvrzení již ze své podstaty absurdní, ale ústava se danou problematikou především vůbec nezabývá. Jejím cílem je chránit demokratické státní zřízení a suverenitu České republiky, ne prosazovat politický aktivismus.
Jan Wintr však není jedinou spornou osobou, kterou Petr Pavel navrhl na Ústavní soud. Nezapomeňme na Roberta Fremra, jenž byl přímým aktérem politických procesů s československými emigranty. Za opuštění republiky odsoudil mezi lety 1983 – 1985 celkem 172 občanů. Příliš důvěry nevzbuzuje ani Pavel Simon, zatím poslední nominant hlavy státu, který se ve volném čase věnuje ezoterice.
Ústavní soud je mocnou institucí, proti jejímuž verdiktu se nelze odvolat. Proto je třeba, aby v něm zasedali pouze mravně bezúhonní a důvěryhodní lidé. V žádném případě se z něj nesmí stát třetí nevolená komora parlamentu.
Proti vlastní zemi
Navzdory svému několikaletému působení v NATO předvádí Petr Pavel v zahraniční politice neuspokojivý výkon. Podle hlavy státu bychom například měli zvážit, zda se nevzdat práva veta v Evropské unii. Jinak řečeno: Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nedovolit cizím politikům rozhodovat v klíčových otázkách o naší zemi. Prezident by neměl zapomínat, že ústava hovoří o svrchované České republice, což je opak státu, jenž není pánem svého vlastního osudu.
Ještě více mne však znepokojuje dosud poslední iniciativa Petra Pavla. Hlava státu se údajně snaží vystupovat jako prostředník rodu Lichtenštejnů, jehož příslušníci vedou s naší zemí soudní spor. Usilují o prolomení Benešových dekretů, které vynesly zasloužený ortel nad vlastizrádci a nacistickými kolaboranty. Nejenže tedy prezident prosazuje zájmy cizích aristokratů na úkor vlastních občanů, ale dokonce jim rovnou pomáhá pošlapat spravedlnost. To je zkrátka neslýchané.
Co vlastně Petr Pavel chce? Chce snad vracet majetek spolupracovníkům Hitlerova režimu a jejich potomkům? Chce se snad omluvit za to, že jsme potrestali válečné zločince a jejich komplice? Chce snad přepsat historii a učinit z pachatelů oběti?
Národ může přežít své hlupce, a dokonce i ty ambiciózní. Nemůže však přežít zradu zevnitř. – Marcus Tullius Cicero
Působil důstojně a klidně. Byl armádním generálem, jenž zastával vysokou funkci v NATO. Doufal jsem, že po deseti letech úřadování Miloše Zemana, který politicky i mravně zcela selhal, se konečně dočkáme prezidenta, na něhož budeme právem hrdí. Opak je však pravdou. Petr Pavel totiž není schopen hájit zájmy České republiky.
Rozporuplní soudci
Mezi nejvýznamnější pravomoci českého prezidenta patří výběr možných ústavních soudců. Současná hlava státu ale v tomto ohledu spíše pokulhává. Někteří z jejích nominantů vzbuzují řadu oprávněných pochybností.
Začněme s Janem Wintrem. Tento právník se při interpretaci ústavy nechává až příliš ovlivňovat svým progresivistickým světonázorem. Připomeňme si třeba jeho výrok, že podmiňovat změnu pohlaví chirurgickým zákrokem je protiústavní. Nejenže je toto tvrzení již ze své podstaty absurdní, ale ústava se danou problematikou především vůbec nezabývá. Jejím cílem je chránit demokratické státní zřízení a suverenitu České republiky, ne prosazovat politický aktivismus.
Jan Wintr však není jedinou spornou osobou, kterou Petr Pavel navrhl na Ústavní soud. Nezapomeňme na Roberta Fremra, jenž byl přímým aktérem politických procesů s československými emigranty. Za opuštění republiky odsoudil mezi lety 1983 – 1985 celkem 172 občanů. Příliš důvěry nevzbuzuje ani Pavel Simon, zatím poslední nominant hlavy státu, který se ve volném čase věnuje ezoterice.
Ústavní soud je mocnou institucí, proti jejímuž verdiktu se nelze odvolat. Proto je třeba, aby v něm zasedali pouze mravně bezúhonní a důvěryhodní lidé. V žádném případě se z něj nesmí stát třetí nevolená komora parlamentu.
Proti vlastní zemi
Navzdory svému několikaletému působení v NATO předvádí Petr Pavel v zahraniční politice neuspokojivý výkon. Podle hlavy státu bychom například měli zvážit, zda se nevzdat práva veta v Evropské unii. Jinak řečeno: Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nedovolit cizím politikům rozhodovat v klíčových otázkách o naší zemi. Prezident by neměl zapomínat, že ústava hovoří o svrchované České republice, což je opak státu, jenž není pánem svého vlastního osudu.
Ještě více mne však znepokojuje dosud poslední iniciativa Petra Pavla. Hlava státu se údajně snaží vystupovat jako prostředník rodu Lichtenštejnů, jehož příslušníci vedou s naší zemí soudní spor. Usilují o prolomení Benešových dekretů, které vynesly zasloužený ortel nad vlastizrádci a nacistickými kolaboranty. Nejenže tedy prezident prosazuje zájmy cizích aristokratů na úkor vlastních občanů, ale dokonce jim rovnou pomáhá pošlapat spravedlnost. To je zkrátka neslýchané.
Co vlastně Petr Pavel chce? Chce snad vracet majetek spolupracovníkům Hitlerova režimu a jejich potomkům? Chce se snad omluvit za to, že jsme potrestali válečné zločince a jejich komplice? Chce snad přepsat historii a učinit z pachatelů oběti?
Národ může přežít své hlupce, a dokonce i ty ambiciózní. Nemůže však přežít zradu zevnitř. – Marcus Tullius Cicero