Jak rozsáhlé a závažné budou dopady distanční výuky pro primární a sekundární část našeho vzdělávacího systému? Toť otázka, kterou je třeba si zodpovědět pragmaticky a zcela bez emocí. Existuje celá řada pohledů na daný problém, pouze zlomek z nich nám poskytuje relevantní a smysluplnou odpověď.

Nevzdělaná generace

Již od počátku uzávěry škol jsme mohli být svědky různých prohlášení varujících před závažným poškozením mladé generace. Mají však obdobná tvrzení vskutku nějaký pevný základ? Výuka na dálku ve své současné formě jistě není dokonalá, na druhou stranu se nejedná ani o bezprostřední hrozbu. Celoplošně odhadnout následky současné krize pro vzdělání našich dětí nelze. Její dopady se budou značně lišit dle úrovně jednotlivých škol a sociálního statusu žáků, jak to už v české zemi bývá. Studenti navštěvující kvalitní školu, disponující průměrným či nadprůměrným rodinným zázemím budou zasaženi ve zmíněném ohledu povětšinou mírně. Žáci nenaplňující uvedená kritéria na tom budou podstatně hůře.

Otázkou zůstává, jakým způsobem eliminujeme nastalá úskalí a snížíme už tak enormní společenské rozdíly. Někteří považují za možné východisko například zkrácení prázdnin či prodloužení délky vyučování. Proč by ale studenti, již se několik měsíců distanční formou intenzivně vzdělávali, měli přijít o zasloužené volno? Ne, řešení nespočívá v jednotném kroku, nýbrž v dobrovolných a individuálních doučovacích kurzech. Neexistuje způsob, dle nějž bychom mohli od sebe oddělit ty, kteří dodatečné studium potřebují, od jejich protějšku. Proto jediné, co nyní můžeme udělat, je nabídnout všem pomocnou ruku a doufat, že ti nejvíce zasažení se ozvou a chopí se své šance. Co se poté týče praktické stránky výuky, zde je třeba, aby všichni žáci dohnali relevantní zameškané učivo, jímž jsou dovednosti nezbytné k výkonu povolání v příslušném oboru.

Světlo v temnotě

Ne, nenechme se mýlit. Následky výuky na dálku nejsou jen negativa postihující mladou generaci, v určitých případech se též jedná o potenciál a pozitiva měnící zkostnatělé české školství k obrazu 21. století.

Skvělý příklad představuje rapidní zvýšení digitální gramotnosti našich pedagogů. To, o co se celé roky snažili odborníci a mnohé veřejně prospěšné organizace, zvládla pandemie nemoci covid-19 v rámci několika měsíců. Nebýt současné krize stále by nemalý počet učitelů nebyl schopen ani zapnout počítač, natož pak využít digitální technologie pro zkvalitnění své práce.

On-line výuka nám rovněž jasně potvrdila, že je nezbytné zredukovat objem informací, které by se měli studenti naučit. Český vzdělávací systém – jak rád připomínám – je až příliš vázán na memorování zbytných vědomostí, jež žáci beztak zapomenou téměř ihned po napsání testu. Tato skutečnost zásadní měrou omezuje možnost rozvoje kompetencí, což znatelně devalvuje učební proces samotný. Člověk postrádající zásadní dovednosti se v životě uplatní jen velmi těžce.

Někteří z vás si pravděpodobně mohou myslet, že ke zmíněnému kroku naše zastaralé školství v potřebném rozsahu nepřistoupí. Vzhledem k selhání různých vzdělávacích strategií je to vcelku logická myšlenka. Osobně však doufám, že v dnešní době, kdy jsme byli nuceni razantně postoupit vpřed, budeme schopni se oprostit od škodlivé antipatie bránící nám ve změně k lepšímu.