V sobotu jsem vzal dceru do Divadla Rokoko na hru Znovusjednocení Korejí. Asi jako všichni i já jsem podle názvu čekal, že se bude jednat o vizi, jak to jednou dopadne na Dálném Východě, až se pokusí udělat něco, jako před skoro třiceti lety Němci. (Čekám, že se mnoho lidí připravuje, jak se na tom napakuje.) Ale nebylo to ani o politice, ani o penězích. Název jen mate. Klidně se to mohlo jmenovat: „Dvě rovnoběžky!“, ale to by nebylo tak sexy.
V pátek jsem šel do divadla Komedie na dramatizaci románu Petry Hůlové: „Stručné dějiny Hnutí“. Původně jsem chtěl vzít dceru, ale pak jsem zjistil, že hra není vhodná pro děti - jednak kvůli slovníku a jednak kvůli tomu, že je opravdu evropská. Hraje se ve třech jazycích, kde se během jedné věty jazyky prolínají. To může být pro někoho, kdo neovládá jazyky, problém. Myslím, že angličtina a čeština zaznívají stejně často. Možná dvacet procent tvoří němčina.