Hodně lidí čte ty noviny, které píší to, co si oni myslí. Nedozvědí se nic nového, ale o to více se utvrdí, že mají pravdu. Čas od času je proto dobré přečíst si jiné noviny nebo se pobavit s lidmi, o nichž víme, že mají jiné názory, protože možná bychom se mohli něco nového dozvědět a třeba i mírně poupravit svůj názor. Takové setkání se sluníčkovou realitou se mi jako "nesluníčkáři" podařilo neplánovaně tento týden. A jsem za to rád.

Vzdal jsem dceru do divadla Rokoko na hru „Čapku, táhni“. Jedná se o velmi zajímavé představení popisující poslední roky života Karla Čapka. Na hře je zajímavé zejména to, jak se snaží ukázat paralelu mezi tehdejší a dnešní dobou.

Čapek je velmi rozčílen na německé i české intelektuály, jak naskočili na nacionalistickou notu a selhali. Nechápe Čechy, kteří odmítají imigranty. Vždyť utíkají před hrozným diktátorem a hloupí Češi jim nastaví pěst.

Aby nebylo sluneční nálady málo, přenese se Čapek v čase a promluví si s Václavem Havlem, který je mimochodem úchvatně zahraný, že si člověk hned říká: „To podle artikulace a zajíkání musí být Havel!“ - a až po čase se ukáže, že to Havel opravdu je. Jakkoli je hra perfektně provedená herecky, scénář je strašný.

Ale nic není černobílé. Myslím si, že autor scénáře odvedl skvělou práci v tom, že diváka rychle provedl životem Čapka. Myslím, že má dcera teď ví o Čapkovi víc než leckterý učitel. Ačkoli se jedná o divadlo, tak se hře daří zapojit i film a cosi jako filmové střihy, zmražení děje a odkazy na dnešní dobu, kdy se třeba objeví Twitter prezidentova mluvčího Ovčáčka. Díky tomu divák vidí úryvky z děl Čapka, kde varuje před válkou a diktaturou. Zároveň ukazuje vliv médií, šíření falešných zpráv a propagandy. Ukazuje, jak před válkou lidé nevěřili, že v kulturním Německu existuje něco jako koncetrák a jak plíživá likvidace Židů a postižených lidí vlastně části lidí v jejich hlouposti a naivitě vyhovuje, aby se jim to později vrátilo jako bumerang.

Naopak velkou chybu podle mě udělal autor v tom, že si myslí, že se situace opakuje. Opět podle něj hlupáci někomu věří, že má jasné řešení, a odmítají s láskou pomáhat imigrantům. Ukazuje to na rodině známého německého spisovatele Manna.

Autor ovšem zapomíná, že tehdy lidé neopouštěli Německo z ekonomických důvodů, ale ze strachu, že přijdou o život. Nechtěli kolonizovat okolní země. Nešli ve velkém počtu milionů lidí. Dnes je to jiné. Za pár let přišlo několik milionů lidí i ze zemí, kde o život nejde. V jednom roce přišlo jen do Německa víc než milion lidí. Nepřicházejí, aby splynuli s davem místního obyvatelstva. Přicházejí jak kdysi kolonisté do Ameriky mezi Indiány. Kolonista nepřijímal indiánská jména a nepřijímal indiánskou kulturu a náboženství. To přitom normální imigranti dělají. Jeden z mých předků odešel roku 1853 do Ameriky. Viděl jsem v matrice, že se narodil jako František. Když zemřel, zapsali ho jako Franka. Už se asimiloval i jménem. Ti, co dnes přicházejí do Evropy, nebudou umírat jako Františkové nebo Hansové, podobně jako bledé tváře neumírali jako Sedící Býci.

Přesto všechno hru doporučuji. Já jsem si jí užil a díky ní jsem mohl mít s dcerou krásnou debatu, kde jsme probrali Mnichovskou zradu, Čapkovo dílo, imigrantskou krizi i morálku. Je zajímavé, jak vysvětlit dětem morálku v politice. Probrali jsme tak korunové dluhopisy bývalého ministra financí a dcera nevěřila, že mohl ministr něco takového udělat a že nejspíš bude příštím premiérem. Měla krásné argumenty a přirovnání a já z ní měl radost.