V sobotu jsem vzal dceru na malou scénu Studia DVA (Divadlo na Perštýně) na hru australského autora Johna Mista: Madame Rubinstein. Jedná se o konverzační komedii vyprávějící skutečný příběh chudé, polské Židovky narozené v někdejším Rakousku-Uhersku, které se rodiče zbavili posláním do Austrálie k příbuzným. Jediné, co dostala na cestu od matky, byl recept na krém. Ten začala v Austrálii vyrábět a prodávat. Krémů se ale prodávalo mraky, a tak se potřebovala odlišit. I napadlo jí, že bude několikrát dražší než konkurence. Čím byla dražší, tím byla úspěšnější. Tuto strategii následně zkopíroval kdekdo. Používá ji třeba Apple. Kupecká logika říká, že komerční může být jen ten, kdo je dobrý. Kdyby nebyl dobrý, tak za to nikdo platit nebude. A Rubinstein evidentně dobrá byla.

Rubinstein byla díky tvrdé práci velmi úspěšná. Ve své době patřila k nejbohatším ženám světa. Svůj byznys udělala globálním. Naučila Ameriku líčit se. Jí se také připisuje věta "Neexistují ošklivé ženy, jen některé jsou líné se udělat krásné." To podepisuji. (Jen bych to doplnil, že ani make up neudělá z feministky krásku.)

Na hře mě bavilo, že člověk vidí to, co zná ze života. Ti, kdo zbohatli omylem, nebo nikdy nebyli chudí, si bohatství neumí vážit. Bohatství je pro ně samozřejmé. Rubinsteinová byla ale držgrešle. Nechala si postavit výtah, aby ho potom nepoužívala a chodila raději pěšky, protože elektřina je drahá. Celý život byla na sebe velmi tvrdá. Tvrdá byla i na svoje okolí. Čím měla lidi radši, tím tvrdší na ně byla. Neuměla chválit. Ke svým dětem byla extra přísná, protože na ní byl život taky přísný. Neuměla být laskavá. Rodina a její osobní život tím ale trpěl. Byla vlastně vnitřně nešťastná. To je takové varování pro nás pro všechny, co jsme na sebe tvrdí. Tvrdost se nesmí přehánět. Sám si někdy uvědomuji, jak jsem na děti přísný, když očekávám, že je automatické, že se pracuje tak dlouho, dokud není hotovo. Dřív jsem to dotáhnul až do takového absurdna, že práce musela být hotová i za cenu toho, že si několik let nevezmu dovolenou. Dnes si klepu na čelo, když vidím, jak jsem se kdysi několik let nezastavil. Člověk musí umět chválit, odpočívat a užívat si života. To ona neuměla.

Na hře se mi také líbilo, jak ukazuje, že lidé, kteří nemají vzdělání, vzděláním opovrhují. Všude ukazují, co vybudovali se základní školou, a dokazují tím, že jsou školy zbytečné. Když jim ale někdo nabídne titul bez práce, tak po něm skočí. Stejně tak Rubinstein hrdě před jménem používala titul doktor, ačkoli chodila do školy jen do deseti let. Moc mi to připomíná všechny ty lidi, kteří mají všude tituly. Často to bývají lidé, kteří měli největší problémy školu dodělat. Někteří se s titulem i představují.

Na hře je také zajímavé, že hlavní hrdinka nenáviděla a vlastně i milovala svou konkurenci. To mi je blízké. Něco podobného jsem si uvědomil, když jsem měl nedávno veřejnou diskusi na VŠE se členem bankovní rady docentem Dědkem. Zatímco on je pro přijetí eura, já jsem proti. On je dnes asi posledním skutečným ekonomem, který jako ekonom vážně něčeho dosáhl, a přitom stále hájí euro. Hájí ho ale chytře a dobře. Je radost s ním diskutovat, protože jeho argumenty jsou na úrovni. Ostatní, kteří hájí euro, ho už nehájí argumenty, ale jen hloupou demagogií typu, že kdo nechce euro, chce Rusko. S těmito lidmi nelze diskutovat, to nejsou ekonomové, to jsou jen zaslepenci. A já si najednou uvědomil, jak rád s docentem Dědkem diskutuji, protože on demagog není, prostě jen má odlišné argumenty než já. Úplně jsem se lekl, co bych dělal, kdyby se z veřejného života stáhnul a už nebylo s kým diskutovat. On mou argumentaci posouvá a zlepšuje. Stejně to měla Rubinstein, kterou konkurence nabíjela a zlepšovala. Jinými slovy, važme si kvalitního nepřítele.

Velkou radost mi udělalo i Divadlo na Perštýně. Byl jsem tam naposledy na Zelňačce. Pak divadelní společnost provozující divadlo zbankrotovala a divadlo na čas zavřelo své brány. Studio Dva prostor zrekonstruovalo, výrazně zlepšilo a najednou je z něj krásné divadlo. Radost se podívat.

Takže tu máme další komerční scénu. Někteří lidé slovem komerční opovrhují. Já jako ekonom to mám obráceně. Komerční znamená to, co lidé skutečně oceňují. Dostat cenu od odborné komise namyšlených rádoby uměleckých expertů je k ničemu. Ceny mají smysl jen tehdy, pokud je udělují diváci, čtenáři, posluchači – prostě trh. Nekomerční tedy znamená to, co je tak mizerné, že se to není schopné samo uživit. Zastánci nekomerčního jsou pak ti, kteří si myslí, že mají patent na rozum a rozumí věci víc než celý trh dohromady. Umění pak nedělají pro lidi, ale jen pro lepší lidi. A to já odmítám.

Komerčnost se zrcadlí i v tom, že lístky do Studia DVA jsou několikrát dražší než lístky do dotovaných divadel. První řady stojí 1200 Kč za lístek (zadní jsou mnohem levnější). Člověk by řekl, že takové divadlo musí být prázdné a neuživí se. Není to pravda. Divadlo bylo plné! Samozřejmě, když děláte věci komerčně, tak u toho musíte myslet. Program v dotovaném divadle stojí jak kde od 15 do 50 korun, tady stál 60 korun. Navíc je plný reklamy sponzorů. Jenže jinde dávají jako program hnusné ofocené papíry. Tady je to skutečně umělecky vyhotovená knížka. A tak je to se vším. Divadlo na sebe musí vydělat. Musí si také hlídat náklady. Nejsou tu proto žádné drahé rekvizity a ve hře jsou jen tři herci. To ovšem neznamená, že by divadlo bylo špatné. Naopak je perfektní a tři herci naprosto stačí!

Jsou tu úžasní herci. Dana Syslová hraje madam Rubinstein. Jejím ochráncem je Jiří Hána. To je pro mě pan herec. Zdá se, jako by se režisérům zdál málo mužný, protože v pátek jsem ho viděl v Rokoku hrát transsexuála a v sobotu jsem ho viděl na Perštýně jako homosexuála. Prostě mu to jde. Je báječný! Zdá se, že Hána a režisér Svojtka jsou sehraná dvojka. Z pohledu amatéra si mi zdála režie dokonalá. Nemám co vytknout. Bavil jsem se. Srdce ekonoma plesá, když vidí, že divadlo může dávat i ekonomicky smysl. Všem doporučuji.

Děkuji všem, kteří tento kus připravili. Toto je divadlo na úrovni. Nehraje si na falešné umění a nikoho neuráží.