Hradní lapka či potulní lapkové? Dilemata kleptokratického státu

Krajské volby a jejich výsledky budou jistě ještě nějakou dobu diskutovány. Existence krajů ale také přináší řadu odborných podnětů, týkajících se korupce a klientelismu. Otázku, zda pro zkorumpovaný systém je lepší, pokud je země centralizovaná a vládne tam hradní lapka (stationary bandit) či decentralizovaná a vytvoří se velké množství „potulných lapků (roving bandit), si v roce 1993 položil Mancur Olson. Pojem kleptokracie je také již dobře odborně definován. Susan Rose-Ackermannová jej vymezuje pro situace, kdy relativně úzká skupina politiků vyžívá veřejný sektor a stát jako hlavní nástroj pro získání renty (osobních zisků).

Hovoříme o případech systémové korupce, která má řadu charakteristických rysů: systém se snaží chránit hlavní i dílčí „účastníky“ korupční sítě (blokace vyšetřování), prosazovat své cíle prostřednictvím zákonů („tunely“ již přímo zabudované do zákonů, legislativa umožňující praní špinavých peněz). Systémovou korupci poznáme také podle toho, že se projevuje velmi výrazné propojení ekonomiky a politiky a (i díky tomu) se rozdíly mezi legálním a ilegálním businessem stírají, respektive hranice se rozmělňují. Vraťme se ale k původní otázce:

Jaký je rozdíl mezi tím, zda systémová korupce probíhá v prostředí centralizovaného rozhodování či v prostředí decentralizovaném? V centralizované korupci se finanční toky pohybují směrem nahoru k relativně úzce vymezené politické elitě, která má tyto procesy víceméně pod kontrolou, často jsou nastavena i neformální pravidla a postupy. Například se v zásadě tuší i cena korupčního příspěvku (třeba 20 % z ceny zakázky), jsou nastaveny mechanismy, jak se dostat ke kýženému cíli (losovačky, dohody firem při výběrových řízení), systematicky jsou odstraňovány kontrolní mechanismy. Podstatná je schopnost „centra“ kontrolovat situaci, vytvářet silné klientelistické, a zároveň hierarchizované, vztahy a sítě. Je zde i schopnost potrestat ty, kteří se vymknou kontrole (porušují neformální pravidla či hierarchii, kradou příliš, mají mocenské ambice). Udržuje se ale základní kvalita vládnutí, protože je nutné udržet systém funkční. Myslím si, že putinovské Rusko, je velmi dobrým příkladem centralizované systémové korupce; přičemž Putin svou kontrolu získal po období velmi decentralizované, až anarchické korupce jelcinovského období.

Decentralizovaná systémová korupce, což je pravděpodobně trend našeho současného vývoje, znamená, že díky přístupu k podstatným veřejným zdrojům i mimo centrum, se začínají vytvářet vlivní regionální kmotři, kteří se propojují s lokální politickou elitou. Společně postupně dobývají „centrum“, které se dostává pod tlak silných různě uskupených mocenských skupin, které spolu soupeří o přístup k veřejným prostředkům centrální vlády. Kvalita centrálních politických vůdců přestává být podstatná; ideálem je slabý a ne příliš schopný šéf strany, do vedení resortů se mnohdy dostávají „loutkoví“ ministři, „šedé“ eminence se množí, prudce klesá kvalita státní správy; ideální pracovník ve špičkové funkci je hloupý a líný. Hloupý, protože bez otázek plní instrukce shora (neuvědomuje si rizika, stačí mu „ochrana“ shora) a líný, protože není iniciativní a nekomplikuje situaci nemístnými nápady. Boj všech proti všem (vláda vůči opozici, koaliční konflikty, vnitrostranické konflikty) nakonec vede k další blokaci kontrolních mechanismů, protože každé významnější místo ve státní správě je předmětem ostrých konfliktů a nakonec často neobsazeno. Jen za posledních pár týdnů se můžeme u nás vzpomenout na neobsazení postu hlavního hygienika, šéfa NKÚ, spor o vrchního státního zástupce, odvolání policejního ředitele, odvolání ředitele Národního divadla, ředitele Dopravních podniků, Czechinvestu… Katastrofa decentralizované systémové korupce spočívá v tom, že již vlastně nikdo nedbá ani na tu nejzákladnější efektivitu fungování státu, protože odpovědnost nese centrální vláda; prosazuje se logika nástupu průměrnosti či podprůměrnosti, stát přestává garantovat své základní funkce, je rozebrán a zprivatizován, veřejný prostor osekán. Případ metylalkoholu je jen jedním z tragických projevů tohoto stavu.

Obecně tato situace brání rozvoji podnikání, rozvoji lidského kapitálu této země a vytváří prostor pro to, aby náš „národní“ stát s plnou „suverenitou“ (mimo Evropu to půjde jednodušeji) se stal jednou velkou montovnou, prosperujícím černým trhem s čímkoli a velkou pračkou špinavých peněz.

Širší verze tohoto textu byla publikována v časopise Listy č. 5/2012.