O tom, co v Událostech komentářích nezaznělo

Byla jsem včera pozvána do Čt 24, abych vystoupila v Událostech komentářích k rozhodnutí slovenského soudu, že pan Babiš nebyl spolupracovníkem StB. Byla jsem tam pozvána jako politoložka, tj. předpokládala jsem, že veřejnosti dám pohled odborný, který bude i odborně (ve srozumitelné formě) prezentován. Vzhledem k tomu, že moje vysvětlování nakonec probíhalo formou krátkých, stále přerušovaných, výpovědí, chtěla bych veřejnosti objasnit, co jsem vlastně chtěla sdělit; z daného vystoupení to skutečně nemohla pochopit.

Z odborného hlediska jde o téma zajímavé z mnoha důvodů. Především je to sama otázka lustrací, kde je evidentní, že žaloby lidí, kteří byli označeni za spolupracovníky StB, u soudů neprocházejí (jak v Čechách tak na Slovensku).. Soudy opakovaně konstatují, na základě obdobné žaloby, jakou podal pan Babiš na Ústav paměti národa, že předložené dokumenty (případně svědci) nedokládají v dostatečné míře skutečnost, že by dotyčný vědomě spolupracoval s StB. Rozhodnutí soudů jsou důležitá, byť se mohou dostávat do důkazní nouze, protože právě procedura nezávislého soudního rozhodnutí naplňuje skutečný rozchod s minulostí, nikoli jakýsi akt msty.

Druhým zajímavým problémem je, že se zde politici snaží vytvořit dojem, že rozhodnutí zahraničního soudu (zdůrazňuji, nejde o trestní řízení) by mělo zásadním způsobem ovlivňovat politickou scénu v České republice a novináři si tento diskurs nechávají vnutit. To je ale přání právě politiků, aby společnost přejímala jejich vidění světa. Rozhodnutí nijak nesouvisí s procedurou jmenování či odvolání ministra či s podmínkami na jeho jmenování. To je z politologického hlediska důležité. Samozřejmě současné rozhodnutí je pro pana Babiše i pro celou koalici příznivé z hlediska oslovení veřejnosti, opozici se z téhož důvodu nelíbí. Mohlo by se to stát záminkou rozkolu v koalici, ale takovou záminkou v zásadě může být cokoli. Na to nemusí být člověk politolog, aby k tomuto závěru došel a nevidím důvod, proč o tom s politologem hovořit.

V diskusi s politologem jsme se mohli dostat ještě dále. Je zde skutečně zákonná povinnost ministrů předkládat lustrační osvědčení? Je skutečností, že běžně ministři lustrační osvědčení předkládali a dalo by se to označit za určitou zvyklost. Lustrační zákon to ovšem podle mého názoru nevyžaduje, protože se vztahuje na funkce ve státní správě. Je ministr úředníkem ve státní správě? V souvislosti se správním řízením (v druhé instanci) možná ano, ovšem u ministra jednoznačně převládá posvěcení jeho funkce parlamentem (reprezentujícím lid), který dává důvěru vládě. Proto se také od ministrů, na rozdíl od vysokých státních úředníků, nevyžaduje bezpečnostní prověrka (stejně jako od členů parlamentu či prezidenta). Navíc ústava jmenování ministrem nepodmiňuje lustračním osvědčením.

Možná by bylo dobré veřejnosti v diskusi připomenout, že přijetí lustračního zákona bylo zdůvodňováno bezpečnostními důvody. Na počátku transformace byly asi pochopitelné obavy, aby do vysokých funkcí ve státní správě nepřišli agenti StB a nesnažili se křehkou demokracii destabilizovat. Dalo se předpokládat, že je časem nahradí vybudované kontrolní instituce. V roce 1998 vznikl Národní bezpečnostní úřad, který měl uskutečňovat bezpečnostní prověrky, jejichž součástí samozřejmě měla být a je i případná spolupráci s StB. Vybudování tohoto úřadu souviselo s naším vstupem do NATO. Lustrace ale zrušeny nebyly a nově vzniklý úřad odrážel tehdejší atmosféru i dělbu moci danou opoziční smlouvou. Jeho nastavení a fungování až do roku 2006 (kdy se NATO opravdu už naštvalo) umožňovalo podivné kontakty s panem Mrázkem (než byl zavražděn), Krejčířem (než zmizel), s Větrovcem (než byl zatčen) apod. Je opravdu nyní pro bezpečnost naší země důležitý lustrační zákon nebo spíše skutečné nastavení kontrolních institucí, tlak na dodržování pravidel a procedur (viz jejich porušování například ze strany ministryně Válkové při otázce jmenování soudce či snahy získat informace, na něž neměla právo)?

Z hlediska politologa je také zajímavé připomenout postup prezidenta, který podmínil jmenování vlády tím, že parlament přijme služební zákon v prvním čtení. Logika tohoto kroku (služební zákon lustrace ministra neřeší) je skutečně zvláštní, politolog si ale dopady uvědomuje. Pokud chcete ze zákona udělat bramboračku, je dobrého ho přijmout v prvním čtení, pak teprve dělat komplexní pozměňovací návrh; spolu s tvůrčí iniciativou poslanců zvyšujete míru pravděpodobnosti, že zákon bude dost bezzubý.

Dala se jistě rozvíjet i jiná témata související s politologií; třeba politické hrátky a jejich dopady na podobu bádání v ústavech typu Ústavu paměti národa. A na všechny tyto otázky mohou být samozřejmě i různé odborné pohledy. Samozřejmě času pro komentáře je vždy málo, přesto pokud chce televize ve vysílání stanovisko odborníka, tak by měl mít šanci hovořit o odborných věcech, nikoli se stát pouhým komentátorem bonmotů pana Kalouska či sporů mezi různými politiky. Není dobré, aby si veřejnoprávní média nechávala od politiků vnutit témata, přístupy a schémata. Ze zkušenosti vím, že na Události komentáře se většinou dívají lidé, kteří jednoduchá vyjádření nevyžadují a kteří si cení toho, pokud se na politiku díváme i z jiného pohledu než v rozměrech naší rozhádané politické scény. To koneckonců potvrzují i reakce, které jsem na včerejší vystoupení dostala.

Jistá pravidla a nejisté výsledky (nebo raději naopak?)

Demokracie se od nedemokracie liší zejména v tom, že má jasně nastavena pravidla, ale dopředu nezná výsledky. Vyhrát může každý. Nedemokracie si naopak nejdříve určí výsledky a tomu přizpůsobuje pravidla. V této zemi se bohužel od počátku transformace na pravidla moc nehrálo, podstatný byl výsledek a ten odpovídal momentálním (politickým, osobním, …) potřebám. To je jedna základních příčin současného marasmu.

Více »