Sleduje-li laik, který si přečetl základní učebnicové texty týkající se korupce (nebo používá alespoň zdravý rozum), vystoupení našich politiků, analytiků, komentátorů, nestačí se divit, co vše je u nás možné tvrdit. Sleduje-li tuto diskusi odborník na korupci, nediví se ničemu, protože vše to, co se odehrává před našima očima, včetně mediálního diskurzu a právních analýz, je bohužel popsáno, analyzováno, srovnáváno v odborné literatuře pod termínem „systémová korupce“, kdy korupčně ovlivněné jednání, rozhodování, myšlení a chování ovlivňuje fungování celého politického systému.. Začínám chápat pocity lékaře, který studuje symptomy a syndromy vzácné zhoubné choroby a pak má před sebou pacienta, který by mohl od minuty sloužit jako modelový případ pro potvrzení vědeckých hypotéz.

Začněme pojmem korupce, tak jak je vnímán v politologické literatuře. Úplně nejjednodušší definice charakterizují korupční chování jako takové, které upřednostňuje osobní zájem před zájmem, který má dotyčný hájit. Korupčně se může chovat politik, státní úředník, zaměstnanec soukromé firmy, prostě tím, že nesleduje zájmy veřejnosti či majitelů firmy, ale pouze své zájmy. Všimněme si, že v této obecně přijímané definici chybí výraz „nezákonně“. Jde o to, že v zemích, postižených „systémovou korupcí“ je většinou prostor pro korupční jednání zakotven již v zákonech či alespoň ve způsobech jejich interpretace.

Co všechno ale lze zahrnout pod korupční chování? Zdaleka nejde jen o peněžní úplatek, ať již jsou peníze v obálce, v krabici na víno, či putují přes nejrůznější účty či se proměňují v anonymní akcie. Korupce může mít podobu získání „trafiky“, poskytnutí protislužby , často se upozorňuje na princip „otáčivých dveří“ (prosadím v úřadě jakési výhody pro firmu, do níž pak nastoupím), ale třeba i to, že v zájmu zachování svého zaměstnání na něčí příkaz jednám proti zájmu veřejnosti. Podstata tedy je, že moje rozhodnutí je motivováno osobním ziskem, který nemusí být ani bezprostřední. Pokud tedy nějací poslanci rezignovali na mandát a hlavním důvodem jejich rezignace byl příslib získání určitého vlivného postavení, či pokud dokonce takoví poslanci, v situaci, kdy ztratili vliv ve straně a byli si vědomi malé šance na další politickou kariéru, využili situaci vlády a vydírali ji s cílem zabezpečit si vlivové postavení i do budoucna, jde jednoznačně o případ politické korupce. Jejich osobní zájem byl upřednostněn proti zájmu veřejnosti. A pokud naši politici takováto jednání označují za normální „politický deal“ (hle, jak světoví jsou naši politici), tak je zřejmé, že potvrzujeme přítomnost jednoho z definičních znaků systémové korupce.

Matení veřejnosti se týká rozdílu mezi vyjednáváním politických kompromisů a korupčním chováním. Veřejnosti se předkládá, že politický kompromis je totéž jako politická korupce. Pravdou je naprostý opak – tam, kde je politická korupce, tak je malý prostor pro politický kompromis. Pokud si mohu potřebné hlasy prostě koupit, tak nemusím hledat kompromisy v obsahu politiky, ani v mocenských pozicích. Ne že by politické kompromisy byly záležitostí absolventů dívčí školy, ostatně, abychom také byli světoví, v Americe se tomu říká horse trade (česky asi nejlépe přeloženo „koňský handl“). V čem je ale podstatný rozdíl? Zatímco politický kompromis vychází z toho, jak voliči rozdali karty a vyjednává podmínky, za jakých se může vládnout – slabší koaliční partnery či opozici prostě musím nějak uspokojit a přijmu některé věci z jejich programu, zeslabím některé své představy a občas jsou to i různé trafiky - , tak politická korupce prostě rozdání karet ignoruje, potřebné hlasy se jednoduše nakoupí. Politickým kompromisem se mohou prosadit reformy, jejichž základy budou přijímány i dalšími vládami. V politické korupci nic takového není, záměry se prosazují bez ohledu na výsledky voleb. Fakticky se tím likviduje prostor pro vytváření demokratické politiky.

Je možné si klást otázku, kdy politická korupce u nás začala fungovat. Kdy rozhodnutí poslance přestalo být osobním postojem, ale bylo nakoupeno? Jména „přeběhlíků“ či nezařazených, kteří určovali osudy vlády by již asi byla spíše pro pamětníky a je již nyní obtížné zjistit, zda šlo o osobní postoj či „politický deal“, jak by řekli současní poslanci. A tak jen stručně pár připomenutí: Klausova vláda v roce 1996 stála na přeběhlíku Teplíkovi a nezařazeném poslanci Wagnerovi, Topolánkova vláda v roce 2009 padla díky poslancům Tlustému a Schwippelovi. Prezidentské volby 2003 a zejména 2008 byly doprovázeny spekulacemi o „igelitových taškách“, vydírání a výhrůžky byly částečně vidět a slyšet v přímém přenosu…

Zítra pár slov o imunizaci korupce