Na téma přímé volby prezidenta a jeho pravomocí se napsalo a řeklo již mnoho; přesto stále zaznívají tvrzení, která jsou zcela mimo jakékoli politologické či právní odborné úvahy. Nejde zde o právo na různé názory, pokud někdo touží mít v čele státu absolutního monarchu, je to zcela legitimní. Pak se ale bavme o tom, jak vypadá systém absolutní monarchie.

Náš systém se v ústavě definuje jako parlamentní demokracie, a to samo o sobě vymezuje roli ústavních činitelů, včetně role prezidenta. Prezident je v tomto systému vnímán jako instituce, která integruje společnost, nevstupuje do běžné politiky, prohlubuje identifikaci občanů se státem. Je tedy hlavně symbolem, který má odrážet hodnoty, na nichž je společnost založena, posilovat autoritu politické scény, protože se neúčastní běžných mocenských a frakčních bojů, přitom dokáže upozorňovat na závažné společenské problémy a také fungovat jako moderátor při řešení závažných sporů.

Že jste takového prezidenta u nás ještě nezažili? Máte pravdu. U všech tří prezidentů České republiky se ozývala (oprávněná) kritika, že se pohybují na hraně či za hranou svých ústavních pravomocí a mají tendenci více či méně ovlivňovat každodenní politiku či mocenské rozložení sil. Právě proto, když se připravovala přímá volba prezidenta, byly tedy předloženy návrhy na úpravu ústavy, které ovšem byly přijaty jen v minimální míře; část z nich je předkládána opětovně nyní.
Proč se to tak stalo? Situace byla pro naše politické prostředí typická, byla to taková hra na chytrou horákyni. Značná část politiků přímou volbu nechtěla a tak mizerně připravený ústavní zákon o přímé volby prezidenta měl umožnit jej odmítnout. Otázkou bylo, komu zůstane v rukou Černý Petr, že hlasuje proti přání lidu. To nikdo nechtěl, takže nakonec byl úst zákon byl přijat. Máme tedy prezidenta ze své funkce neodpovědného, aniž by jeho relativně rozsáhlé pravomoci byly omezeny či alespoň upřesněny (vzhledem k ochotě interpretovat ústavu podle momentální politické situace), přičemž legitimita přímo voleného prezidenta si nesporně zvýšila.

Samozřejmě také bylo možné změnit základní charakter systému, tj. změnit systém z parlamentního na poloprezidentský či (supra)prezidentský (typické pro postsovětský prostor, Bulharsko, Rumunsko…, v západní Evropě Francie, do určité míry Rakousko či Portugalsko). O tom ale diskuse převážně nebyla, k opuštění parlamentního systému se žádná významná politická skupina nepřihlásila. Sám způsob volby hlavy státu charakter politického systému nemění. Přímá volba je jen demokratičtější, lidé mají šanci projevit svou vůli. Výrazně omezené pravomoci hlav států, které jsou přímo voleny vidíme například ve Finsku, v Irsku, na Islandu, na Slovensku, do jisté míry i v Polsku. Ne vždy je to přímo v ústavě, někde jde o ústavní tradice i stačí se opírat o právní kulturu, která umožňuje vycházet z logiky systému (na to u nás bohužel spoléhat nemůžeme). Zvýšená legitimita a omezování pravomocí není tedy v žádném rozporu, je to naopak jasné systémové opatření, které má zabránit vychýlení moci a udržet základní mocenskou rovnováhu uvnitř systému.

Bohužel jako vždy se do úprav ústavy promítají zájmy určitých mocenských skupin. Možná největší zájem je, aby se mohly hrát mocenské hry mimo pravidla. Změna ústavy se ale netýká současné hlavy státu. Zkuste tedy zvažovat, zda nezměněné pravomoci a způsob využití (zneužití) prezidentských pravomocí byste si přáli i v případě, že v příštích volbách bude zvolen prezident, s jehož názory se výrazně neztotožníte. Ústava není na jedno použití, předjímá způsob řešení konfliktů do budoucna.

Poznámka ke jmenování členů rady Národní banky (nechci již rozvádět, pro zájemce odkazuji na svůj blog z doby, kdy se připravoval ústavní zákon (Přímá volba prezidenta, boj proti korupci a nezávislost národní banky viz https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimira-dvorakova.php?blogid=294&archive=2011-12)