Bylo nebylo (bude nebude) na Petřinách stála jedna trochu již ošuntělá, ale architektonicky zajímavá funkcionalistická vila, jejíž stylová čistota nebyla narušena nevhodnými pozdějšími zásahy. Nebyla nijak osamělá, celá čtvrť i s blízkou Ořechovkou představuje výrazné kulturní dědictví a dává celé této oblasti jistý duchovní rozměr.

Je smutnou pravdou, že v posledních letech dostává duchovní a kulturní rozměr docela zabrat díky bourání jednotlivých objektů a výstavbě nových, mnohdy nevhodných staveb. Rozhodování o vile architekta Pavla Simonova (podle jiných zdrojů Alexandra Těrechova), přesahuje svou závažností jiné případy. Nejde jen o samo rozhodnutí, ale jde o jeho právní zdůvodnění ze strany pana ministra kultury Daniela Hermana, jež vytváří precedent, který fakticky zbavuje jakékoli ochrany objekty, jež ministerstvo dosud nezařadilo na seznam památkově chráněných.


Ale začněme od začátku. V létě 2015 vilu se čtyřmi bytovými jednotkami koupila AND Vila Petřiny s.r.o. Majitel vily bezprostředně po koupi požádal o potvrzení od památkové péče, že objekt není veden na seznamu kulturních památek. Vzhledem k tomu, že objekt na tomto seznamu nebyl, majitel odpovídající potvrzení zcela oprávněně obdržel. NPÚ však v předmětném stanovisku zároveň výslovně uváděl, že „z hlediska zachování kulturního dědictví by bylo žádoucí vilu zachovat ve stávající podobě“. Ve vyjádření k záměru vybudovat na místě vily novostavbu pak tentýž orgán zopakoval, že „vila má značnou architektonickou hodnotu“.

Informace o zahájeném řízení o demolici a územním řízení týkající se budování nového objektu s 13 bytovými jednotkami a 25 podzemními garážemi vyvolalo reakci veřejnosti. Vznikla tak "Petice za zachování funkcionalistické vily Pavla Simonova na Petřinách", jež do června 2016 podepsalo 1083 občanů ČR, z toho 428 občanů Prahy 6. S vědomím podpory veřejnosti a především s patřičnými odbornými posudky a dalšími potřebnými náležitostmi byly ve druhé polovině června podány dva „Podněty k zahájení řízení o prohlášení nemovitosti za kulturní památku (zastupitelem městské části Prahy 6 a jednou občankou). Ministerstvo kultury vzápětí zahájilo správní řízení a účastníka řízení o něm informovalo. V průběhu července doporučily zařadit vilu na seznám kulturních památek jak Národní památkový ústav, tak Magistrát hlavního města Prahy. V srpnu pak Ministerstvo nařídilo ohledání na místě, které ještě v tomto měsíci proběhlo za účasti dvou pracovníků ministerstva a účastníka řízení. Následně externí poradní orgán Komise pro hodnocení návrhů na prohlášení nemovitých věcí za kulturní památku vydal doporučující stanovisko. Ministerstvo v září vyzvalo účastníka, aby se k dané věci vyjádřil, jenž tak v patřičné lhůtě učinil a přiložil posudky a stanoviska, jež v té či oné míře podporovaly jeho požadavek na zbourání objektu. Ministerstvo se námitkami zabývalo a došlo k závěru, že námitky nezakládají důvod, proč by daný objekt neměl být na seznamu kulturních památek. V tomto smyslu také 15.12. 2016 ministerstvo rozhodlo. Účastník řízení se v lednu tohoto roku proti tomuto rozhodnutí odvolal. Pokud to shrneme, až do této chvíle vše probíhalo v rámci správního řízení bez jakýchkoli pochybení z hlediska procedurálního postupu.

Ministr Daniela Hermana v květnu 2017 ovšem v reakci na odvolání prvoinstanční rozhodnutí zrušil a vrátil jej k novému rozhodnutí. Nešlo přitom o rozporování odborných stanovisek, kvalitu daného objektu rozhodnutí nezpochybnilo. Ministr při zdůvodnění svého rozhodnutí nejen předvedl právní ekvilibristiku, ale ještě nařídil, aby se prvoinstanční orgán závazně řídil jím vyjádřenými názory. Ty přinášejí skutečnou „inovaci“ pro rozhodování státní správy.

Pokud pomineme, že ministr žádal, aby ministerstvo posoudilo, zda jde o mimořádnou památku (dle zákona se ovšem posuzuje významnost, nikoli mimořádnost, na níž se vztahují jiná kritéria), což je požadavek nad rámec zákona, jeho základní argument se týká „legitimního očekávání účastníka“. Na čem bylo v tomto případě legitimní očekávání založeno? Podle pana ministra na „kvalifikované nečinnosti“ ministerstva, jež danou vilu již dříve na seznam nezařadilo. Z toho vyvozuje, že účastník legitimně předpokládal, že nadále (tj. za tohoto ministra) bude „kvalifikovaná nečinnost“ ministerstva pokračovat. Ale ministerstvo, zřejmě k překvapení vlastního ministra, na základě podnětů, začalo „kvalifikovaně činit“ a nakonec rozhodlo zcela v souladu s principy správního řízení. Otázka památkové ochrany je otázkou zhodnocení objektivních skutečností. Tato skutečnost zjevně pana ministra překvapila. Ale reagoval rychle a rozhodnutí zrušil. Nikoli proto, že by rozhodnutí odporovalo zákonu, odborné podklady byly nekvalitní apod., ale proto, že jeho ministerstvo vyvinulo „činnost“ na základě takových nahodilých okolností, jako je reakce občanů či zastupitele městské části Prahy 6.

Myslím, že by bylo vůči voličům upřímné, aby při nadcházející volební kampani pan ministr vysvětlil voličům, proč ministerstvo, jež řídil, bylo „kvalifikovaně nečinné“ a proč, v momentě, kdy bylo „kvalifikovaně činné“, jeho rozhodnutí zrušil. Stálo by také za úvahu, zda „kvalifikovanou nečinnost“ nezahrnout přímo do volebního programu a případně i do programového prohlášení vlády. Bylo by to férové, protože by se tím eliminovalo legitimní očekávání občanů, že ministerstvo kultury bude činné při ochraně kulturních hodnot této společnosti. Pokud ovšem ministerstvo svou „kvalifikovanou nečinností“ neoprávněně vyvolalo legitimní očekávání účastníka, měl by z toho pan ministr vyvodit politickou odpovědnost a jeho resort zřejmě i kompenzovat náklady účastníka řízení.

Pan ministr Herman v rámci budování vlastní politické image dlouhodobě vytváří obraz politika, pro nějž jsou klíčové duchovní a kulturní hodnoty proti přízemním zájmům businessu i v mezinárodním kontextu. Ale na duchovní a kulturní hodnoty mají právo i občané této země, jejichž legitimním očekáváním je profesionální vedení ministerstva, jež bude ochraňovat naše kulturní dědictví. Legitimně také očekávají, že při rozhodování o tom, zda něco má být, nebo nemá být kulturní památkou, se bude vycházet z objektivního posuzování dle zákona a nikoli z absurdních právních konstrukcí a požadavků nad rámec zákona, vycházejících vstříc developerským zájmům. Nejde jen o tuto vilu. Argumenty pana ministra vytvářejí neuvěřitelný precedent umožňující rychle a efektivně likvidovat objekty, jež měly tu smůlu, že se zatím nedostaly na seznam památek. Jaká to příležitost pro developery! Je to tak jednoduché. Protože úřad nic nedělá, nesmí nic dělat ani v budoucnu – to je právní stát v pojetí pana ministra Hermana.

Novináři se nyní v období před volbami často ptají, co ještě stihne parlament schválit. Z mých dlouholetých zkušeností je skoro zajímavější a důležitější, jaká rozhodnutí před volbami, případně těsně po volbách se přijímají na jednotlivých ministerstvech. Každopádně developeři již dostali předvolební dárek a určitě s vyšší hodnotou, než bývají obvyklé předvolební guláše.

.