Ve stínu velké politiky
Sestavování vlády po říjnových volbách představovalo běh na dlouhé trati, byť místo běhu by se spíše dalo hovořit o šourání, přerušované přestávkami a akcemi, jež pravidla běhu příliš nedodržovala.
Mediálně nekončící příběh sestavování vlády sice postupně ztrácel diváky i čtenáře, zároveň ovšem blokoval prostor pro sledování jiných podstatných otázek, které dlouhodobě mají možná i větší význam pro civilizované fungování státu. Oč jde?
V normálně fungujících státech existují kontrolní instituce, které do jisté míry brání propojení politiky a byznysu. Takové prostředí se ovšem u nás nastavit nepodařilo. Pravda, instituce většinou máme, ale mnohdy představují spíše parodii na kontrolu. Při svém výzkumu fungování kontrolních institucí jsem takřka dospěla k závěru, že naše politická reprezentace se od počátku transformace vyznačovala jakýmsi (zvráceným) smyslem pro humor, který umožnil nalézat a prokombinovat způsoby, jak kontrolní instituce eliminovat. I když, není to zase tak složité a v odborné literatuře dobře popsané. Možností je mnoho: Například nastavíte zákonné pravomoci tak, aby instituce byla fakticky „bezmocná“ nebo alespoň nepokrývala všechen prostor, takže lze její vliv omezovat. Také můžete jmenovat do jejího čela „trafikanta“, který o problematice nic neví, nebo prostě někoho, jehož úkolem je ať vědomě či nevědomě prostě blokovat poslání instituce a zaměřit činnost jen na nic neřešící byrokratické rámce. Další prostor je v házení klacků pod nohy technickým nevybavením, financemi atd. Ale pojďme k věci, při svém výzkumu fungování kontrolních mechanismů jsem se tentokrát zastavila u Úřadu pro dohled nad financováním politických stran a hnutí.
Vznikl k prvnímu lednu 2017, tj. před rokem a půl vznikl pod tlakem nevládních organizací i mezinárodní protikorupční organizace GRECO (jsme jejími členy). Tato instituce, která je běžná ve většině evropských zemích, má klíčovou roli v protikorupčních opatřeních, protože byť se korupce dotýká i jednotlivců, klíčová je systémová (velká, politická) korupce, která se v té či oné míře váže na financování politiky. Tento úřad byl pro nás věcí více než potřebnou a skoro se vybavuje ono přísloví o praseti a drbání. Podívejme se ale, jaká parodii zde vznikla a jak se hraje (jen hlavní zápletky):
1) K 1.1.2017 instituci tvořil jen samotný předseda, a neměla ani budovu, ani personál. Teprve v týdnech po Novém roce byli jmenováni tři ze čtyř členů, čtvrtý přibyl, příznačně, až na Apríla. Konec konců proč spěchat, když nás v daném roce čekaly „pouze“ dvoje volby – parlamentní i prezidentské, jež měla daná instituce kontrolovat.
2) Předsedou byl jmenován (návrh podávala Sněmovna a Senát, ze dvou jmen si vybíral president) někdo, kdo v IT bývá označován jako „no name“ (ze sociální demokracie). Žádné zkušenosti s danou problematikou, žádné zkušenosti s řízením (nemluvě o vytváření) instituce. Tedy vlastně, v médiích lze nalézt zmínku o dřívějším fungování dotyčného v pozici náměstka Státního pozemkového fondu, z níž byl po sedmi měsících odvolán se zdůvodněním, že se mu „nepodařilo zvýšit výkonnost na daném úseku“. Naopak mezi členy úřadu (4 lidí) lze nalézt odborníky s kvalifikací a předpoklady.
3) Právě z členů úřadu se občas někdo vyjádří v médiích či na odborných seminářích a workshopech, předseda Úřadu ovšem působí zřejmě v hluboké ilegalitě a svým věhlasem se možná blíží paní Colombové.
4) Úřad, od nějž si všichni slibovali posílení transparentnosti financování stran (o tom fakticky by dohled měl především být), je sám podle všeho v některých ohledech netransparentní. Na konferenci k prvnímu roku činnosti úřadu, kterou v půli června pořádala brněnská právnická fakulta, vyplynuly některé pozoruhodné věci napovrch.
- Není tiskový mluvčí. Konec konců, proč by se veřejnost měla na cokoli ptát a cokoli chtít vědět?
- Není účinný jednací řád (kdo a jak rozhoduje o sankcích? Úředníci, členové rady, předseda???). Není nakoupený software pro zpracování dané problematiky, úřad sám nestačí například na monitoring kampaně, proto důležité služby někdy outsourcuje. Vzhledem k vnitřní neefektivitě je ale pořizuje i se značným zpožděním, pokud vůbec, což dosti omezuje jeho schopnost zpětně ověřovat přiznané náklady kampaně. Dosud třeba úřad netuší, jak bude kontrolovat propojení vlastnických struktur dárců stran. Podle rejstříku zakázek zatím není ani vypsané výběrové řízení na nákup podobných služeb.
- S výjimkou občasné komunikace s organizací GRECO (z jejího popudu) není žádná spolupráci s obdobnými zahraničními institucemi, žádné využití dobré praxe.
- Nejsou vymezeny kompetence a vzájemné působnosti členů úřadu, jeho předsedy a zaměstnanců a jejich odpovědnost. Kromě předsedy nikdo nic oficiálně nemůže a předseda je pasivní.
- V oblasti dohledu neexistuje pravidelná spolupráce s externími právníky (nejlépe v podobě poradního orgánu), takže úřad tápe v některých otázkách. Třeba zda zveřejnit názvy stran, jež pochybily a s nimiž vede správní řízení. Je to opravdu nutné takto informace skrývat?
- Ač běží už pátá volební kampaň v gesci úřadu, instituce stále nemá dokončenou metodiku, jak provádět kontroly a analýzy, a má jen velmi obecné harmonogramy a ne zcela předvídatelné postupy.
- Není etický kodex.
Dalo by se pokračovat. Není divu, že nejsou k dispozici žádné hlubší analýzy proběhlých voleb, že se neotvírají reálné problémy či sporné případy a nediskutují se s odbornou veřejností. Pravda, běží mnoho správních řízení, že někdo něco nedodal či dodal špatně. To jsou rutinní věci, které zásadním způsobem ovšem kontrolu financování politiky v naší zemi nevyřeší. Možná udělají trochu pořádku v administrativě. Zdá se, že instituce se vyznačuje typickým „zamrznutím“, tj. dokonalou blokací jejího reálného fungování. Fázi „zamrznutí“, kdy zevnitř nelze prorazit a zvenku o to není zájem, pak může nahradit již jen fáze „zahnívání“, kdy se podaří dosáhnout vnitřní rezignace těch, kteří s tím něco ještě chtějí dělat. K radosti mnohých. „Mise splněna“, jede se dále.
Lidské a odborné kapacity v Úřadu jsou, zákonný prostor, byť ne ideální, dává šanci, ale neochota budovat a skutečně řídit instituci, z ní postupně vytváří jen čistě byrokratického molocha, který nás nikam neposune. Politikům tato malá funkčnost asi nevadí, ale veřejnosti by vadit měla. Vědět, kdo a jak financuje politiku je stále důležité a možná, při vzniku této byznysové vlády více než kdykoli jindy.
Mediálně nekončící příběh sestavování vlády sice postupně ztrácel diváky i čtenáře, zároveň ovšem blokoval prostor pro sledování jiných podstatných otázek, které dlouhodobě mají možná i větší význam pro civilizované fungování státu. Oč jde?
V normálně fungujících státech existují kontrolní instituce, které do jisté míry brání propojení politiky a byznysu. Takové prostředí se ovšem u nás nastavit nepodařilo. Pravda, instituce většinou máme, ale mnohdy představují spíše parodii na kontrolu. Při svém výzkumu fungování kontrolních institucí jsem takřka dospěla k závěru, že naše politická reprezentace se od počátku transformace vyznačovala jakýmsi (zvráceným) smyslem pro humor, který umožnil nalézat a prokombinovat způsoby, jak kontrolní instituce eliminovat. I když, není to zase tak složité a v odborné literatuře dobře popsané. Možností je mnoho: Například nastavíte zákonné pravomoci tak, aby instituce byla fakticky „bezmocná“ nebo alespoň nepokrývala všechen prostor, takže lze její vliv omezovat. Také můžete jmenovat do jejího čela „trafikanta“, který o problematice nic neví, nebo prostě někoho, jehož úkolem je ať vědomě či nevědomě prostě blokovat poslání instituce a zaměřit činnost jen na nic neřešící byrokratické rámce. Další prostor je v házení klacků pod nohy technickým nevybavením, financemi atd. Ale pojďme k věci, při svém výzkumu fungování kontrolních mechanismů jsem se tentokrát zastavila u Úřadu pro dohled nad financováním politických stran a hnutí.
Vznikl k prvnímu lednu 2017, tj. před rokem a půl vznikl pod tlakem nevládních organizací i mezinárodní protikorupční organizace GRECO (jsme jejími členy). Tato instituce, která je běžná ve většině evropských zemích, má klíčovou roli v protikorupčních opatřeních, protože byť se korupce dotýká i jednotlivců, klíčová je systémová (velká, politická) korupce, která se v té či oné míře váže na financování politiky. Tento úřad byl pro nás věcí více než potřebnou a skoro se vybavuje ono přísloví o praseti a drbání. Podívejme se ale, jaká parodii zde vznikla a jak se hraje (jen hlavní zápletky):
1) K 1.1.2017 instituci tvořil jen samotný předseda, a neměla ani budovu, ani personál. Teprve v týdnech po Novém roce byli jmenováni tři ze čtyř členů, čtvrtý přibyl, příznačně, až na Apríla. Konec konců proč spěchat, když nás v daném roce čekaly „pouze“ dvoje volby – parlamentní i prezidentské, jež měla daná instituce kontrolovat.
2) Předsedou byl jmenován (návrh podávala Sněmovna a Senát, ze dvou jmen si vybíral president) někdo, kdo v IT bývá označován jako „no name“ (ze sociální demokracie). Žádné zkušenosti s danou problematikou, žádné zkušenosti s řízením (nemluvě o vytváření) instituce. Tedy vlastně, v médiích lze nalézt zmínku o dřívějším fungování dotyčného v pozici náměstka Státního pozemkového fondu, z níž byl po sedmi měsících odvolán se zdůvodněním, že se mu „nepodařilo zvýšit výkonnost na daném úseku“. Naopak mezi členy úřadu (4 lidí) lze nalézt odborníky s kvalifikací a předpoklady.
3) Právě z členů úřadu se občas někdo vyjádří v médiích či na odborných seminářích a workshopech, předseda Úřadu ovšem působí zřejmě v hluboké ilegalitě a svým věhlasem se možná blíží paní Colombové.
4) Úřad, od nějž si všichni slibovali posílení transparentnosti financování stran (o tom fakticky by dohled měl především být), je sám podle všeho v některých ohledech netransparentní. Na konferenci k prvnímu roku činnosti úřadu, kterou v půli června pořádala brněnská právnická fakulta, vyplynuly některé pozoruhodné věci napovrch.
- Není tiskový mluvčí. Konec konců, proč by se veřejnost měla na cokoli ptát a cokoli chtít vědět?
- Není účinný jednací řád (kdo a jak rozhoduje o sankcích? Úředníci, členové rady, předseda???). Není nakoupený software pro zpracování dané problematiky, úřad sám nestačí například na monitoring kampaně, proto důležité služby někdy outsourcuje. Vzhledem k vnitřní neefektivitě je ale pořizuje i se značným zpožděním, pokud vůbec, což dosti omezuje jeho schopnost zpětně ověřovat přiznané náklady kampaně. Dosud třeba úřad netuší, jak bude kontrolovat propojení vlastnických struktur dárců stran. Podle rejstříku zakázek zatím není ani vypsané výběrové řízení na nákup podobných služeb.
- S výjimkou občasné komunikace s organizací GRECO (z jejího popudu) není žádná spolupráci s obdobnými zahraničními institucemi, žádné využití dobré praxe.
- Nejsou vymezeny kompetence a vzájemné působnosti členů úřadu, jeho předsedy a zaměstnanců a jejich odpovědnost. Kromě předsedy nikdo nic oficiálně nemůže a předseda je pasivní.
- V oblasti dohledu neexistuje pravidelná spolupráce s externími právníky (nejlépe v podobě poradního orgánu), takže úřad tápe v některých otázkách. Třeba zda zveřejnit názvy stran, jež pochybily a s nimiž vede správní řízení. Je to opravdu nutné takto informace skrývat?
- Ač běží už pátá volební kampaň v gesci úřadu, instituce stále nemá dokončenou metodiku, jak provádět kontroly a analýzy, a má jen velmi obecné harmonogramy a ne zcela předvídatelné postupy.
- Není etický kodex.
Dalo by se pokračovat. Není divu, že nejsou k dispozici žádné hlubší analýzy proběhlých voleb, že se neotvírají reálné problémy či sporné případy a nediskutují se s odbornou veřejností. Pravda, běží mnoho správních řízení, že někdo něco nedodal či dodal špatně. To jsou rutinní věci, které zásadním způsobem ovšem kontrolu financování politiky v naší zemi nevyřeší. Možná udělají trochu pořádku v administrativě. Zdá se, že instituce se vyznačuje typickým „zamrznutím“, tj. dokonalou blokací jejího reálného fungování. Fázi „zamrznutí“, kdy zevnitř nelze prorazit a zvenku o to není zájem, pak může nahradit již jen fáze „zahnívání“, kdy se podaří dosáhnout vnitřní rezignace těch, kteří s tím něco ještě chtějí dělat. K radosti mnohých. „Mise splněna“, jede se dále.
Lidské a odborné kapacity v Úřadu jsou, zákonný prostor, byť ne ideální, dává šanci, ale neochota budovat a skutečně řídit instituci, z ní postupně vytváří jen čistě byrokratického molocha, který nás nikam neposune. Politikům tato malá funkčnost asi nevadí, ale veřejnosti by vadit měla. Vědět, kdo a jak financuje politiku je stále důležité a možná, při vzniku této byznysové vlády více než kdykoli jindy.