I když pozornost veřejnosti již upoutávají jiné události, zkusme se přeci jen vrátit k souvislostem jmenování nové vlády. Byla jmenována relativně brzy, byť výsledky voleb dávaly šanci na rychlejší převzetí moci. Trvalo to jen o cca dva a půl týdne déle než jmenování první vlády Andreje Babiše.

Tehdy ovšem byl Miloš Zeman zdravý a také probíhala intenzivní prezidentská volební kampaň. Nedošlo na nějaké pohovory s ministry, nevadilo ani to, že není jasná většina ve Sněmovně. Bylo prostě potřeba „převzít“ voliče Andreje Babiše a tak se sestavila menšinová vláda ještě před vánoci. Vláda si dle ústavy přišla pro hlasování o důvěře 10.1.2018, ovšem spolu s prezidentovými dalšími spojenci se hlasování pro jistotu přerušilo do 16.1 2018, protože mezitím probíhalo první kolo prezidentské volby. Vláda dle předpokladu důvěru nezískala, ale z hlediska prezidenta nebylo kam spěchat. Ve druhém kole Miloš Zeman zvítězil a menšinová vláda bez důvěry si klidně vládla až do června 2018, než byla jmenována druhá vláda Andreje Babiše. Jmenování vlády po sněmovních volbách 2017 tak jednoznačně určovala logika prezidentské volební kampaně a poté výrazný vliv prezidenta na politiku i personální složení vlády.

Co určovalo logiku jmenování vlády po volbách 2021? Situaci nesporně zkomplikovala Zemanova nemoc, zároveň jasná většina ve Sněmovně nedávala moc prostoru pro mocenské hry. Proč tedy ono trochu bizarní setkávání se všemi ministry? Částečně to byl signál veřejnosti, že prezident vykonává své „pracovní povinnosti“, poté, co se zvažovala možnost aktivovat „článek 66“. Ale také to byla určitá strategie, ověření mocenské pozice. Zejména hrátky kolem jmenování ministra zahraničí plnily několik rolí. Především je to zahraniční politika, kde je ústavně řada věcí méně zřetelných (prezident reprezentuje stát navenek, ovšem vláda nese za politiku odpovědnost). Udržet si mocenský prostor a vliv na formování zahraniční politiky, který jednoznačně měl za vlády Andreje Babiše, je tedy pro prezidenta (i jeho okolí) důležité. Zároveň to mohl být pokus ověřit soudržnost koalice, využít toho, že povolební vztah Pirátů a STANu, byl silně narušen.

Hlavním důvodem, proč prezident nakonec ustoupil, byla zřejmě jasně slabá pozice prezidenta v této hře; premiér neudělal výraznou chybu a konflikt Piráti vs. STAN ustoupil do pozadí. I kdyby ministra nejmenoval, na místo Lipavského by formálně nastoupil někdo jiný z vlády, avšak prezident by větší vliv na zahraniční politiku nezískal. Kompetenční žaloba představovala vážnou hrozbu, byť by rozhodnutí mohlo trvat týdny či měsíce. Rozhodnutí Ústavního soudu by zřejmě vyznělo ve prospěch premiéra a co více, nejde jen o konkrétní rozhodnutí, ale i o kvalitu případného zdůvodnění, které může být významným impulsem pro interpretaci v dalších sporných otázkách (například protahování lhůty při odvolávání či jmenování nových ministrů). To, že se prezident vyhnul kompetenční žalobě, mu stále ponechalo prostor vstupovat do procesu vládnutí, kdykoli se objeví slabá místa v koalici a bude potřeba je personálně řešit. Případná kompetenční žaloba by se totiž rozhodovala týdny až měsíce.

Ale celkově prostor pro prezidenta bude stále omezenější, prezident se dostává do fáze tzv. „chromé kachny“ (lame duck ), do období vládnutí, kdy již nelze znovu získat mandát a kdy čas na prosazení střednědobých záměrů se krátí. Také se postupně vytrácejí případní spojenci. Prezidentův čas je o to kratší, že vláda Petra Fialy, byť velmi zranitelná, zřejmě ještě nějakou dobu udrží soudržnost. V tuto chvíli by bylo žádoucí upravit ústavu tak, aby se postavení prezidenta upřesnilo; dokonce by nyní byla i vhodná doba. Takovéto úpravy se totiž nastavují nejlépe, když není jasné, kdo bude vítězem v dalších volbách. A nezapomeňme, že vymezení a omezení moci konkrétních ústavních institucí je základem demokratického uspořádání. Je ovšem otázkou, zda existuje skutečný zájem naší politické reprezentace pravidla mocenských her upravovat.

Když jsem se v myšlenkách vracela do doby při jmenování vlády před čtyřmi lety, vzpomněla jsem si, že hned v prvních dnech po svém nástupu jednotliví ministři Babišovy vlády okamžitě prováděli systematizaci úřednických míst, aby se mohli zbavit „nepohodlných“ úředníků a na nově vytvořené posty dosadit jiné. Čas je na to totiž každoročně jen do 31.12., poté jsou další rok odchody a příchody úředníků mnohem složitější. V roce 2017 se ozývaly tvrdé kritiky tohoto postupu, zdá se ale, že stejnou proměnou by ještě před vánoci měla projít jednotlivá ministerstva i nyní. Nemám tím na mysli politické náměstky či tiskové mluvčí, ale o zásahy do odborných struktur.

Nastavení kontrolních mechanismů a politické nezávislosti policie, justice, státní správy, kontrolních institucí, patří mezi další pilíř demokracie. O očekáváních a obavách ve státní správě asi dost vypovídá rezignace policejního prezidenta, který po rozhovoru s kandidátem na ministra pochopil, že svou budoucnost s funkcí policejního prezidenta již dále nemůže spojovat. Pětiletý mandát policejního prezidenta, stanovený právě pro to, aby přesahoval jedno volební období a tím zeslaboval politické tlaky, tak již nedokončí.

Sledujme, co se bude dít dále; kdo bude odcházet a kdo bude přicházet. Tradiční přístup našich vládních garnitur, že kdo má moc je i „vlastníkem“ státu a nechuť budovat profesionální státní správu loajální vůči státu, nikoli vůči politickým představitelům, je trvalkou našeho vývoje od počátku 90. let. Je také jednou z příčin dlouhodobého marasmu, do kterého se naše politika dostala. A možná „změnu“ občané hledali právě v tomto přístupu.