Ve chvíli, když jsem si zvolila téma pro tento blog, bylo mi jasné, že budu čelit množství rozhořčených reakcí. Ale prostě mi to nedalo - poté, co jsem opakovaně do nejrůznějších médií odpovídala na otázku, zda to či ono vyjádření, ta či ona setkání, či ochota dvou hlavních stran hledat kompromis například v otázce rozpočtu, napovídá o tom, že se již dojednává velká koalice.

Takže hned na začátku základní ohrazení – nejsem příznivcem velké koalice. Z politologického hlediska má hned několik negativ. Volič se v dalších volbách obtížněji rozhoduje, protože nemá jasno, kdo nese odpovědnost za úspěchy i neúspěchy vlády, chybí výraznější alternativa vůči vládní politice a také je zeslabena kontrolní funkce parlamentu vůči vládě, protože opozice buď neexistuje, nebo ji tvoří političtí trpaslíci. To vše, zejména pokud to trvá několik volebních období, demokracii poškozuje. O něco lepší bývá menšinová vláda, kde zodpovědnost vládnutí je sice zřejmá, ale schopnost prosadit podstatnou část vlastního programu je omezená (což ovšem nemusí být na škodu).

V západních demokraciích nejsou velké koalice tak výjimečné (v současnosti například v Německu), menšinové vlády jsou častými jevy v mnohých evropských zemích (třeba v Dánsku), a i když nikdo tyto situace příliš nemiluje, nevyvolává to pocity ohrožení demokracie či „zrady“ na voličích. V čem tedy máme my problém?

Hlavní problém je v obrovském zmatku, který panuje v naší veřejnosti i na naší politické scéně. A který je „v dobré víře“ podporován řadou morálních a intelektuálních autorit, moderátorů a novinářů a samozřejmě využíván (zneužíván) našimi politiky.

Dvacet let po revoluci se neustále pohybujeme v atmosféře, že každé volby jsou osudové a jejich výsledky povedou ke změně režimu - a tak „mobilisujeme“ a to „ve spálené zemi“, bojíme se návratu „komunismu“ či vytvoření „modré diktatury“, očekáváme ztrátu suverenity (dle názorové orientace čtenáře je možné si vybrat: kvůli EU - Lisabonská smlouva, USA - radar, Rusku - nespecifikované temné síly napojené na ČSSD a komunisty). Polarizace společnosti je vzhledem k rétorice politických stran obrovská a logiku této rétoriky často přejímají i média a intelektuálové.

Jakmile ale soupeření politických stran není o alternativách řešení problémů (ty alternativy se mi mohou líbit více či méně podle mých zájmů, hodnotové orientaci, profesionality apod.), ale je prezentováno a přijímáno veřejností jako boj o život, tak se po volbách, pokud nelze vytvořit jasnou většinu, dostáváme do patové situace. Těžko můžete vyjednávat, pokud jde o životy a základní hodnoty. Pokud ale politici začnou vyjednávat, jako tomu bylo v roce 1996 a 1998 (Klaus, Zeman), prohloubí se frustrace lidí, protože oni ve volbách „zachraňovali“ demokracii a zjevně zbytečně. Takže se raději po roce 2006 nevyjednávalo, zachoval se „morální“ profil „vítězů“ (s nikým se o ničem nebavíme) i „poražených“ (nulová tolerance vládě) a ve jménu této morálky jsme začali být svědky podivných změn stranické příslušnosti a naši politickou scénu obohatila ještě podezření z politické korupce, vzájemné vydírání poslanců a politizace justice. Z vlády a parlamentu se atmosféra přenáší i do ulic, nejdříve vejce, potom kameny, pochody extremistů a těžce popálené děvčátko, roste napětí, nenávist, nedůvěra.

Je z tohoto kruhu cesta ven? Určitě ano, především tím, že přestaneme hledat v jakémkoli pokusu o komunikaci mezi politiky zárodky velké koalice (ta se skutečně dojednává až po volbách), přestaneme brát vážně jejich vzájemné útoky a obvinění, pokud nejsou jasně a jednoznačně doložena, a začneme racionálně hodnotit jejich návrhy a postoje. Snaha najít kompromis, pokud žádný návrh nezíská většinu, není nic špatného (a kompromisy v reformách jsou dokonce žádoucí, protože by se neměly měnit každé čtyři roky), takže je nevyčítejme. Dohoda o tom, že si budou vzájemně krýt záda a dělit si „zisky“ , je špatná a to by měla média a veřejnost sledovat. Pokud to nebudeme rozlišovat, budeme trvat na stoprocentním naplnění volebních slibů (aniž by k tomu ta či ona strana dostala dostatečný voličský mandát) a budeme neustále brojit proti „nepříteli“, můžeme brzy zjistit, že demokracie je skutečně ohrožena a také, že tu naši již nikdo nechce bránit.