Velkým problémem řešení koronavirové krize v současnosti podle mého názoru je to, že velká část společnosti přestává poslouchat vládu. Bylo to předvídatelné, za daných okolností nevyhnutelné a dalo se tomu předejít.

Jedním z nejběžnějších manažerských omylů, se kterým se v práci pravidelně setkáváme je představa, někdy mladých, jindy i ostřílených vedoucích pracovníků, že lidé jejich vůli vykonávají automaticky. Manažer je šéf, a jakmile něco přikáže, bude to podřízenými ihned a bez debaty vykonáno. Není nic více vzdáleného od pravdy.

Ano, za určitých okolností lidé poslechnou ihned. Pak se ale okolnosti změní, a příkazy manažera jsou vykonávány laxně, se zpožděním, nedostatečně pečlivě, pomalu. Pak mohou vyvolat odpor, komentáře, diskusi, ve které zanikne to, že měly být vykonány, protesty. Konečnými fázemi je v české kultuře obcházení, kterému se říká Švejkování (blíže co to je viz třeba zde - odkaz vede na web autora), a nakonec tzv. institucionalizace odporu, kdy se část oficiální autority svou akcí fakticky postaví proti rozhodnutí jiné, v nejhorším případě nadřízené části autority (hezký příklad, jak takový institucionalizovaný odpor vypadá, najdete třeba zde (odkaz vede na server Zdopravy) ).

Vše výše uvedené zažila a zažívá česká vláda. Můžeme dlouze diskutovat o koronavirových opatřeních, kalkulovat epidemiologické dopady a tvořit statistické modely. Pokud lidé neposlouchají, je vše marné a vlastně zbytečné. Problém je přitom velmi pravděpodobně podobný tomu, který mají manažeři, tj. představa politiků, ale i části „matematických“ odborníků, že ať už jsou rozhodnutí jakákoli, lidé je automaticky poslechnou, protože je to jejich zákonná a mravní povinnost. Neposlechnou, jako vždy.

Když se začátkem loňského roku objevila zcela nová hrozba, která postupně doputovala až k nám, začali jsme ji vidět jako potenciální ohrožení neznámého typu. Reakcí na takové ohrožení je na sociální úrovni utlumení sporů (přestaneme se navzájem kritizovat a pomlouvat), strmý nárůst adherence (to je ten moment, kdy vládu posloucháme „na slovo“) a strmý pokles delikvence vůči rozhodnutím, kdy velkou část kontroly jejich vymáhání přebírá sama společnost (na to, že nenosíte roušku, vás nemusí upozorňovat policisté, udělá to nejbližší kolemjdoucí). Tento stav ale může vydržet jen krátce.

Postupem času jsme se v mimořádné situaci naučili žít a akomodovali ji. Z neznámého a děsivého viru se stalo sice nebezpečné a nové, ale pro velkou většinu zasažených nepříliš závažné onemocnění, ze kterého zmizel prvek neznámého. Právě vymizení prvku neznámého a s tím spojená schopnost posoudit individuální míru rizika vede k nárůstu delikvence – lidé přestávají dodržovat opatření, která jim osobně nepřipadají „logická“ – tuto logiku vztahují pouze k sobě, ne k ostatním. Protože řešení situace chybí jasně deklarovaný cíl (toto je chyba managementu - vlády), a jasně definované směřování, důsledkem je, že množství „delikventů“ stoupá. Vzniká stav, kdy je na mnoha místech faktickou normou vágní dodržování některých omezení; hloučky na ulici, roušky pod nosem, fakticky fungující služby. Opatření také trvají dlouho ve striktním stavu, což má negativní vliv na jejich vnímanou adekvátnost (je to příliš dlouho příliš utažené). Množí se diskuse, petice, vzniká aktivismus proti nim. O tom všem informují média, která prezentují rebelující hospodské jako sympatické hrdiny; a oni jimi pro nemalou část společnosti doopravdy jsou. Důsledkem je vznik tzv. sekundární mobilizace – opatření přestávají dodržovat i ti, kteří by je za normálních okolností respektovali.

Výsledek je, že lidé neposlouchají. Někteří více, jiní méně, ale míra shody s autoritou je malá. Někteří volají po tom, aby vláda začala svá rozhodnutí represivně vymáhat, ale důsledkem toho by také mohla být exploze aktivismu a mobilizace těch, kteří jsou doposud konformní. Stát se něco podobného ve firemním prostředí, k represím bychom v žádném případě nesahali z důvodu rizika ztráty kontroly.

Co tedy dělat? Jsem sociolog, nemohu radit v oblasti epidemiologické, která mi nepřísluší. Pokud ale vláda – autorita – chce, aby ji lidé začali poslouchat, měla by

1) Definovat jasný a konkrétní cíl, ke kterému směřuje.
2) Kvalifikovaně odhadnout termín dosažitelnosti tohoto cíle a komunikovat jej veřejnosti.
3) Určit jednotnou tvář řešení celého problému; kredibilního a důvěryhodného odborníka.
4) Udělat jasný a viditelný vstřícný krok směrem k veřejnosti. Nechat lidi se nadechnout.

Lidé nejsou čísla. Jejich chování nelze vyjádřit matematickým modelem, pokud jde o ochotu respektovat autoritu. Autorita nesmí lidmi opovrhovat, nesmí se jim vysmívat a měla by se snažit porozumět jejich potřebám. Jedině tak bude respektována.

Hezký den.