Část odborné veřejnosti v nesociálních vědách, a podle mne i část novinářů věří tomu, že společnosti udělá dobrou službu, když bude šířit děsivé zprávy o koronaviru. Jsem přesvědčen, že skutečný účinek může být opačný.

Nechci zde diskutovat o etice médií, ani o politice, ale pouze o sociální mechanice. Tedy o očekávaném chování společnosti při známých vstupech. Tato mechanika je sice velmi špatně kalkulovatelná, ale poměrně dobře se dá předvídat. Jinými slovy, lidé se jako celek chovají předvídatelným způsobem za předpokladu, že víme, čemu jsou vystaveni. To však neznamená, že jejich chování je intuitivní; právě naopak. Často je důsledkem opak toho, co jsme zamýšleli.

Klíčovým zdrojem informací o světě, který máme jsou média. Seriózní, i méně seriózní; amatérská, fakenews. Média nesou velkou zodpovědnost, tedy přinejmenším ta seriózní. Jejich úkolem je předávat informace a komentovat je, konfrontovat názory, ale – jak nás kdysi učili na žurnalistice a já tomu tehdy nevěřil – občas podlehnou lákání být nositelem „dobra“. Bohužel, pokud toto podlehnutí nebere v potaz onu sociální mechaniku, může velmi snadno dojít k přesně opačnému cíli.

Určitě je potřeba informovat veřejnost o nebezpečí pandemie. Pokud ale negativní informace o viru a jeho důsledcích „přifukujeme“ s cílem, ať už vědomým, nebo nevědomým, veřejnost vyděsit a donutit se chovat bezpečně, je náš úmysl sice bohulibý, avšak jeho důsledky přesně opačné, než zamýšlíme. Vysvětlím proč.

Lidská psychika reaguje na stres v po sobě jdoucích krocích. Děsivá informace nejprve váže veškerou pozornost. To je ale pro člověka velmi vyčerpávající, může ho to paralyzovat. Takže pokud trvá dlouho, postupně naše pozornost klesá. Snaha „přitlačit“ (informovat opakovaně o počtech mrtvých a nemocných, o „smrtelnějších mutacích“ viru, přeplněných nemocnicích, které selektují pacienty, „černých scénářích“ atd.) vede pouze k postupnému otupování. Lidé mají takto podané zprávy tendenci nejprve relativizovat, následně vytěsnit, a nakonec zcela přehlížet; nejprve v konkrétních médiích, pak v mediální sféře jako takové. Postupné otupování je ale současně odřízne i od těch informací, které jsou skutečně relevantní a potenciálně kritické. Jak kdosi vtipně poznamenal, „člověk si zvykne i na šibenici“.

Pro zvládnutí pandemie je kriticky nutné pravdivé a vyvážené informování. Může mít deklarovaný cíl – vyřešit krizi – na čemž není nic špatného; protože je to cíl nás všech. V žádném případě by ale nemělo hrát na notu strachu, byť se sebelepším úmyslem. Zdravotníkům totiž to, že lidé přestanou věřit informačním zdrojům nepomůže.

Hezký den.