Čekáte, že po volbách bude líp? Nemůžete se dočkat odchodu Zemana, Babiše, kohokoli jiného? Lépe nebude, ukážu vám proč. Na příkladu ze soukromé firmy.

Nedávno jsem byl pracovně svědkem krásné ukázky toho, jak funguje demokracie v praxi. Stala se ve středně větší (>500 zaměstnanců) technologické firmě a v podstatě velmi pěkně ukazuje, jak funguje volba elit i v prostředí celé společnosti. Jinými slovy, ukazuje proč očekávání, že bude lépe až X, Y nebo Z konečně vypadnou, jednoduše nefunguje. Nebude fungovat.

Firma je úspěšná, bohatá a její majitel si zakládá na příjemném prostředí pro zaměstnance. To bylo zřejmě jedním z důvodů, proč, když personální ředitel, který zde pracoval řadu let, ohlásil odchod, se rozhodl získat nového ne cestou výběrového řízení, ale demokratických voleb. Manažer, jehož specifikem v této firmě je, že má poměrně velké pravomoci nad všemi zaměstnanci, měl být vybrán ve dvoukolové volbě.

Přihlásila se řada uchazečů, protože volba byla „demokratická“, mohl to být teoreticky kdokoli. Část zájemců vypadla, protože nesplňovali kvalifikační požadavky, část, když zjistili, co všechno práce personálního ředitele obnáší, několik pak svou kandidaturu nebralo moc vážně. Nakonec jich zbylo pět.

Volba probíhala částečně jako svého druhu reality show a žila jí doslova celá firma po řadu měsíců. Každý kandidát přišel s individuálním „programem“, kterým říkal, co chce ve funkci dělat a kam by se měla firma pod jeho vedením ubírat. O programech se dlouze diskutovalo a snad ještě více o kandidátech samotných. Člověk, který odcházel z funkce personálního ředitele, totiž v zaměstnancích vzbuzoval dva dojmy. Především, v naprosté většině se shodli na tom, že je důležitým spoluautorem úspěchu firmy z posledních let. Za druhé; na pivo by s ním šel skutečně málokdo; měl pověst nerudného, málo empatického člověka, který trval na maximálním výkonu a vyžadoval naprostou poslušnost.

Blížilo se finále volby a majitel seznal, že by kandidáty měli vidět skutečně všichni zaměstnanci. Uspořádala se tak nefalšovaná debata přenášená po internetu a kdokoli z firmy mohl položit otázku. Byla velmi zuřivá, vedla se okolo tématu odměňování (v té době bylo aktuální zrušení variabilit a nastavení pevného platu každému ze zaměstnanců), benefitů a motivace, ale také komunikace uvnitř firmy. Všichni kandidáti slibovali, že to budou dělat „jinak a více s ohledem na zaměstnance“. Každý si pod tím „jinak“ samozřejmě představoval něco jiného.

Blížil se termín volby. Z pěti kandidátů zbyli tři a dva z nich disponovali početnými tábory příznivců. Ty se začaly navzájem přesvědčovat o potřebnosti toho „svého“ člověka a současně vyhledávaly a přesvědčovaly přívržence toho třetího. Atmosféra houstla, což se nejvíce snažil zachraňovat paradoxně onen třetí kandidát. Moc mu to ale nepomáhalo. Na nástěnkách se začaly objevovat letáky podporující prvního či druhého a hanící třetího. Jak kdosi vtipně poznamenal „začíná to vypadat jako opravdové volby“.

Dopadlo to těsně. Třetí kandidát odpadl, vítězný porazil druhého o několik málo hlasů (hlasovalo se v týmech, tým se musel shodnout a jeho zástupce pak hlasoval). Nový personální ředitel byl posvěcen majitelem firmy a dal se do práce.
Jeho plán byl ekonomicky brilantní. Se zbytkem managementu si rychle porozuměl, nicméně zaměstnanci byli šokováni. Avizované zvýšení platů sice proběhlo, ale „něco je za něco“, takže se změnil systém pracovní doby způsobem, kdy většina přišla o doposud pohodlnou flexibilní pracovní dobu a musela začít chodit do práce na dobu pevnou…“své peníze si přeci musíte zasloužit“. Další nepříjemné překvapení přišlo v okamžiku, kdy se zaměstnanci dozvěděli, že očekávané benefity budou „optimalizovány“. Dozvěděli se to prostřednictvím „nového komunikačního nástroje“, kterým byl bulletin rozesílaný e-mailem dvakrát měsíčně do celé firmy. V něm bylo také řečeno, že „od všech zaměstnanců očekáváme maximální nasazení a, pokud se ho nebude dostávat, přesuneme část vývoje do zemí, kde je budeme mít“. Myslela se tím Indie.

Po necelém půl roce měla nového pana personálního ředitele celá firma dost. Tak moc dost, že část zaměstnanců sepsala petici k majiteli a požadovala jeho výměnu. Odpověď byla lakonická – ne. Zvolili jste si demokraticky, ředitel je vysoce kompetentní a o další změně na této pozici je možné uvažovat nejdříve za rok.
V současnosti (květen 2021) je pan ředitel ve funkci již 9 měsíců. O další volbě se neuvažuje. Získal však přezdívku „demokraticky zvolená bestie“.

Mohla volba dopadnout jinak? Osobně si myslím, že ne. Tento malý pokus o demokracii dopadl stejně jako každý jiný podobný. Zvolená osoba je průsečíkem zájmů těch, kteří ji dostali k moci, a ve finále tak zklame všechny. Přeneseno do celé společnosti, pokud čekáte, až konečně ten či onen politik odejde, buďte si jisti, že úplně stejně budete za pár let vyhánět kteréhokoli jiného. Je to vlastnost systému, ne jeho chyba.
Hezký den.

P.S. Máte s demokracií ve firmě lepší zkušenost? Napište mi, prosím, budu za ni rád.