Pandemie a snaha se s ní vyrovnat ukázaly v celé nahotě jeden z dlouho trvajících rozporů, a sice mezi vědci a politiky. Proč si navzájem nerozumí a nemohou rozumět?

Téměř každý politik říká, že všechna rozhodnutí by měla být „opřená o odborníky“. Každý politik se ale rozhoduje na základě politické úvahy. Když se rozhodnutí ukáže jako nesprávné, svaluje většina politiků vinu na „vědce“, protože to přeci doporučili oni. Vědci by rádi radili politikům, ale když dostanou tu příležitost, většinou odcházejí s deziluzí znechuceni a otráveni s tím, že jejich rady „nikdo neposlouchá“, případně se vztekají na to, že byli postaveni do debaty s někým, kdo „nedosahoval jejich úrovně“.
Co jsem popsal výše platí již desítky let, ale plně se projevilo při řešení pandemie, a nejen v Česku. Vědci si s politiky nerozumí. Nikdy nebudou rozumět. Přesto se potřebují. Pokusím se v následujících několika bodech vysvětlit proč.

1. Většina vědy je pozitivistická. Funguje na principu ověřování hypotéz a důkazů. Politika je konsensuální. Funguje na základě kompromisu. Tyto dva přístupy jsou z podstaty nekompatibilní, pokud mezi ně nepostavíme rozhraní, které jejich rozdílnost vyrovná.

2. Politická sféra (tzv. decizní) potřebuje vědce (sféru expertní) proto, aby podporovala jejich rozhodnutí. Proto, aby mohli říkat, „že to doporučovali odborníci“.

3. Vědecká, přesněji řečeno akademická, sféra potřebuje politiky (sféru decizní), protože ve své převažující většině žije z veřejných peněz; dotací, grantů a rozpočtových kapitol. O jejich výši rozhodují politici, proto si je vědci nemohou rozeštvat.

4. Pokud politická sféra řeší problém, ke kterému se sféra vědecká cítí být kvalifikována, má vědecká potřebu politikům radit a očekává, že ji politici osloví. Někdy si o to vědci mediálně sami říkají.

5. Pokud politici vědce osloví, očekávají jejich názor, ale považují jej za jeden z podnětů k rozhodování, ne jediný. Pro vědce, zvláště z přírodovědných oborů, je toto těžko srozumitelné.

6. Finální rozhodnutí jsou vždy kompromisem mezi tím, co nabízejí vědci, a tím, co politici vnímají jako potřebné. Do rozhodování také vstupují parametry, které jsou zcela „nevědecké“, konkrétně nálady veřejnosti, osobní preference politiků a jejich starost o vlastní image. Tlak o rozhodování na základě „ryze vědeckých“ parametrů je bezúspěšný.

7. Výsledkem je, že vědci odcházejí od politiků demotivováni, a ti pak tvrdí, že s nimi odborníci „nechtějí spolupracovat“. Vědci politikům vyčítají, že se rozhodují „populisticky“, politici vědcům, že jsou odtrženi od reality.

Příkladem výše popsaných bodů může být dohadování nad stavbou silnic, budování integrovaných dopravních systémů, reforma důchodového systému, sociálních dávek, výše zdanění a nejnověji řešení pandemie, která výše popsaný rozpor ukázala v celé jeho kráse.
Hezký den.