Chaotické rozhodování, pomalá logistika, moře chyb, pomalý rozjezd, a hlavně vše požírající zmatek. Takto vypadá jakýkoli státní projekt. Proč tomu tak je? Odpovím pohledem sociologa.

Zdá se, že stát, a specificky ten náš, nedovede zorganizovat absolutně nic. Současná pandemie koronaviru to ukázala v celé nahotě, ale pokud se retrospektivně podíváme na velké projekty a akce minulých let, musí nám to být nad slunce jasné. Dostavba atomové elektrárny, stavba dálnic, reforma důchodového systému, zavádění…čehokoli. To vše je přehlídka amatérismu, nekompetence a pomalosti. Proč tomu tak je?
Důvodů je řada, níže se pokusím vysvětlit pět nejdůležitějších. To nejhorší je potřeba říct na začátku, a tak to řeknu: je úplně jedno, který konkrétně politik nebo strana stojí v čele. Bude to vždy stejné.
Proč tedy stát neumí nic zorganizovat?

1) Koncepční řízení
Politici, kteří rozhodují o věcech v nejvyšší úrovni, nerozhodují o konkrétních krocích, ale o koncepci – o směru, kterým se je třeba vydat. Implementaci, tj. převod těchto rozhodnutí, mají na starosti jejich podřízení; úředníci. Ti ale mohou rozhodovat jen a pouze v mantinelech přesně daných kompetencí a ty jsou omezené. Snaha rozhodnout něco „operativně“ se trestá, a proto rozhodování běží pomalu. Jakákoli změna v rozhodovacím řetězci přitom to vše spouští od začátku, v Česku se pro to ujal pojem „nastavování procesů“.

2) Mikromanagement
Jestliže se politici v nejvyšším stupni snaží nedostatek koncepčního řízení odstranit a zasahují do nejnižších pater svými rozhodnutími, je to sice (občas) mediálně líbivé, ale fakticky to nabourává fungování celé státní organizace. Čím častější zasahování, tím menší aktivita ze strany úředníků na nižších stupních, protože „šéf nám do toho náhodně mluví“.

3) Neflexibilita výběru dodavatelů
Stát při jakémkoli projektu závisí na externích dodavatelích, firmách. Za normálních okolností je musí transparentně vybírat, což vede ke kolotoči odvolání, neúměrně zpomaluje proces samotného výběru a oddaluje okamžik, kdy se vybraná firma může konečně pustit do práce. V nouzovém režimu sice podobná omezení nemá, ale o to více čelí kritice, že vybírá nekompetentně a zakázky přihrává svým spřízněným lidem. Důsledkem obojího je fakt, že velcí a seriózní dodavatelé se státních zakázek často nechtějí účastnit, nejsou-li přímo osloveni.

4) Důraz na proces místo výsledku
Stát funguje formálně optimálně. Vše musí být v pořádku „na papíře“, mj. proto, aby se to dalo kontrolovat. Úředníci v jednotlivých stupních jsou vyděšeni z možnosti, že by mohli nést zodpovědnost za špatná rozhodnutí, a tak si chtějí krýt záda tím, že je vše mnohonásobně ověřováno a dokladováno. Že proces, kterým se ke konkrétnímu kroku dojde, je správný. Důsledkem je enormní míra byrokracie a formalit, které cokoli opět prodlužují. Než je nemocný přeložen do zahraničí, buď zemře, nebo se uzdraví. Pokud je na tento nedostatek upozorňováno, snaží se jej politici odstranit… mikromanagementem viz bod 2.

5) Neustálá kontrola a kritika
Stát a jeho orgány jsou v současnosti pod neustálým dozorem veřejnosti prostřednictvím médií. Prakticky neustálá kritika, která přichází ne po implementaci jednotlivých kroků, ale v jejich průběhu, vyvolává tlak na změny rozhodování ze strany politiků, kteří chtějí vypadat před občany co nejlépe. Dochází tak k opakovaným zásahům do přijatých rozhodnutí, a to často ještě předtím, než se jejich efekt dostal do nejnižších pater. Chaos, který tak vzniká, se politici snaží řešit – jak jinak, než mikromanagementem, a tím jej ještě podporují, byť krátkodobě mohou přinést pozitivní výsledky.

Dá se to napravit? Asi ano, ale těžko. Mnozí volají po „vědeckém“, ve skutečnosti meritokratickém řízení, které ale v praxi nefunguje, protože nereflektuje potřeby veřejnosti. Do značné míry by pomohla větší transparentnost komunikace cílů (a jejich více jednoznačné nastavení) ze strany politiků, ale, a o to bych se přimlouval, také větší míra vstřícnosti k politikům ze strany médií, především komentátorů. Nakonec řešíme problémy, které jsou společné. A jedině společně se dobereme jejich konce.

Pokud vás zajímají další důvody neflexibilního a iracionálního rozhodování státu, přečtěte si článek o tom, proč si nerozumí vědci a politici, na tomto blogu, nebo pusťte podcast, kde se to snažím vysvětlit (odkaz vede na Youtube).

Hezký den.