Nespokojenosti prezidenta Zemana s jedním z kandidátů jsou plné noviny. Proč to dělá? Kvalifikace kandidáta? Ruské zájmy? Ješitnost? Celou věc lze přitom vysvětlit pohledem teorie a strategie vyjednávání. Bude to zajímavé.

Prezident Zeman se nachází v situaci, kdy by si rád udržel moc. Designovaný premiér Fiala a vlastně celá jeho koalice a všichni spojenci by rádi, kdyby neměl žádnou moc. Ústavní akt jmenování ministrů lze chápat jako kolbiště, kde si obě strany vyjasňují své pozice. A tedy logicky předmět konfliktu.

Prvními kroky prezidenta v tomto procesu bylo uznání legitimity druhé strany, tj. jmenování Fialy premiérem. Zeman tím dělá vstřícný krok, po kterém nemůže být zpětně obviněn z nerespektování výsledků voleb. Jeho hned následujícím krokem bylo to, že převzal iniciativu a ostatním hráčům stanovil pravidla – chtěl se vidět s každým kandidátem, určil pořadí i formát schůzek, a hlavně jejich rychlost. I když vzbudil nadšené a vesměs silně proti sobě vymezené diskuse příznivců koalice, jejich politiků i části novinářů, faktem je, že jedná skutečně legitimně, a tedy o jeho počínání bylo možné diskutovat, ale v praxi ho nebylo možné nijak ovlivnit. Co se dělo se straně premiéra Fialy nemuselo líbit, protože by si nepochybně představoval bezpodmínečné a okamžité jmenování celého kabinetu, ale nebyl to konflikt.
Následoval verdikt a odmítnutí jednoho z kandidátů. Který to je a důvody proč ne nejsou důležité, prezident zde spouští tzv. vyzyvatelský konflikt vůči premiérovi. Jeho reakce je jasná, Fiala výhradu odmítá, trvá na všech kandidátech, připravuje kompetenční žalobu…
V praxi ale velmi dobře ví, že to vše je k ničemu. I když se dá předpokládat, že z dlouhodobého hlediska spor s prezidentem vyhraje, proces, který k tomu povede, je na dlouhé měsíce. A nejen to. Bude provázen nekonečnými spory o daného kandidáta, jeho kompetenci, kvalifikaci a schopnost vykonávat úřad. Premiérovi bude vyčítána neochota se dohodnout a vycházet vstříc na jedné straně, neakceschopnost a nemožnost prezidenta k jmenování donutit na straně druhé. I když nakonec vyhraje, může tak samotným bojem více ztratit než získat.

Pokud Fiala přistoupí na hru prezidenta a kandidáta vymění, což se momentálně jeví jako nepravděpodobné, ale možné to je, konflikt zmizí; vláda bude jmenována ihned. Současně však ztratí legitimitu nejenom u politických partnerů, ale u části voličů, kteří jej volili právě proto, že představoval politiku „Anti Zeman“, a části médií. Přestože nelze očekávat, že by to udělal, vzniká tím tzv. lákání snadné cesty, což je psychologický postup, který má narušit morálku a vnitřní přesvědčení soupeře.

Jestliže premiér Fiala nebude chtít jít do přímého konfliktu s prezidentem – který vyhraje za cenu velkých ztrát, ani mu neustoupí – což by znamenalo ztrátu na domácím poli, bude hledat „rozumnou alternativu“. V praxi to znamená nejspíše požádat o jmenování vlády bez ministra, který prezidentovi vadí, a pak prezidenta žalovat. Pro prezidenta to znamená dílčí vítězství, protože bude naplněna jeho podmínka, ale současně odsunutí konfliktu za moment, kdy ztratí prostor onoho kolbiště, tedy ústavního aktu jmenování vlády. Dá se tedy předpokládat, že je na tuto situaci připraven. Velmi významným faktorem na straně Zemana jako vyjednavače je, že zatímco Fiala dává najevo, co udělá, Zeman má prostor promýšlet další kroky ve skrytu, a tedy s faktorem překvapení.

Co je důsledkem toho všeho? Především masivní mediální expozice, která vypadá – a je jedno, ze které strany sporu se na ni díváme – tak, že ten, kdo určuje pravidla i směr hry, je prezident Zeman. Pokud bych měl odhadovat cíle jednotlivých hráčů, myslím si, že zatímco pro Fialu je klíčové, aby byla jmenována jeho vláda, a hlavně on sám neztratil tvář jako ten, kdo Zemanovi ustoupil, cílem Zemana je ukázat, že Fiala není suverén schopný diktovat ostatním své podmínky a že je vlastně ve vleku Zemanovy politiky podobně jako před ním třeba ikonicky zesměšněný premiér Sobotka. Pokud však Fiala udělá takticky výhodný krok, kterým bude výměna kandidáta na ministra, ukáže, že mezi ním a předchozími premiéry není rozdíl v „čistotě“ jednání, a každý takový krok bude minimálně části veřejnosti a médií pochopen jako svého druhu forma paktu s ďáblem.

Co by se s tím dalo dělat? Pokud bych byl poradcem premiéra Fialy, doporučil bych, aby kandidát, kterého prezident nechce jmenovat, sám, veřejně a s odkazem na nedostatečnou kvalifikaci svou kandidaturu vzdal. Na jeho místo by pak byl dodán kandidát jiný, bez výhrad ke kvalifikaci, ale zastávající totožné postoje jako kandidát odmítnutý. Možná ještě radikálnější. Zemanovi by se tím podstatně zúžil manévrovací prostor v kolbišti.

Pokud bych byl na straně prezidenta, doporučil bych veřejně deklarovat, že daného ministra nejmenuji, a následně podmínit jmenování celé vlády tím, že bude kompletní. Vláda kandidáta z pozice 1. náměstka, dočasné pověření jiného člena kabinetu, neobsazení ministerstva…to jsou všechno pro Fialu prohry, na druhé straně Zemanovi ale berou prostor. Jmenování požadovaného kandidáta poté, co byl odmítnut, by bylo jednoznačnou prohrou prezidenta a ten je, ať si o něm osobně či jeho politice myslíme cokoli, perfektní stratég.
Je jednoduché politikům či prezidentovi spílat. Na pozadí tvorby vlády se odehrává nesmírně zajímavá šachová partie, ve které jde o mnohem více, než kolik se vejde do výkřiků a zkratek. Osobně se domnívám, že o co jde doopravdy, je kredit premiéra Fialy, jehož podpora mezi spojenci bude tím nižší, čím déle celý konflikt potrvá, protože Zemanovi s ohledem na stáří, zdravotní stav a fakt, že je prezidentem naposledy, může být budoucnost lhostejná. Pokud však Fiala najde cestu, jak v této partii Zemana jednoznačně a viditelně přehrát, bude vítězem a je pravděpodobné, že v dlouhodobé perspektivě zaujme v české politice místo, které doposud patří Zemanovi.

Aktualizováno: Premiér Fiala 13.12 oznámil, že prezident jmenuje vládu jako celek a to včetně sporného ministra. Co to znamená? Velmi pravděpodobně tolik, že mu premiér ustoupil v něčem jiném. V čem? Těžko říct, pan prezident je zkušený a strategicky přemýšlející vyjednavač...

Pokud jste dočetli až sem, možná se ptáte, proč sociolog píše o strategii vyjednávání. Vyjednávání je důležitou součástí manažerských kompetencí a před lety jsme o něm sepsali celou knihu. Strategie, jíž jsme nyní svědky je v ní mimochodem také…

Hezký den