Lidé potřebují klid na práci a prosperitu. Místo toho žijeme ve světě, kde jedna krize střídá druhou. Proč to tak je a co se s tím dá dělat?

Koronavirové krize, válka na Ukrajině, ekonomická krize, ekologická krize, planetární krize. Také máte pocit, že lidé „nemohou mít pokoj“ a že se jedna krize volně přelévá v jinou? Není to jen pocit a je to špatně, podávejme se na to, proč.
Na planetě, na které žije téměř osm miliard lidí, se téměř neustále dějí věci, které bychom mohli prohlásit za krizové. Války, hladomory, neštěstí, pády vlád a tragédie jsou v takto komplexním světě na denním pořádku a nikdy to nebude jinak. Pravdou je, že každá z těchto krizí ovlivňuje někoho jiného a nějak jinak. Dá se to vyjádřit poměrem dvou proměnných; závažnost a blízkost.

Krize blízké a vzdálené
Zatímco například pandemie, při které umírají lidé okolo nás, je krize, která je z našeho pohledu závažná a blízko, pokud se o ní pouze donekonečna hovoří v televizi, ale ve své sociální skupině vidíme pouze rýmu a ztráty chuti, je sice blízká, ale nezávažná. Výbuch sopky v Tichomoří je věc sice velkého významu, je však pro nás beznadějně vzdálená a zprávy o tom, že byla zachycena i v České republice vnímáme spíše komicky (nechme stranou, že podobná katastrofa má potenciál vygenerovat malou dobu ledovou, což už by se nás více než bolestivě dotklo). Rovněž hrozba války mezi Ukrajinou a Ruskem je důležitá, ale pro většinu z nás geograficky nejen daleko, ale i nezávažná. Ve srovnání s tím vysoká inflace a s ní spojená drahota a nejistota je závažná a blízká prakticky pro všechny.
Každý z nás vyhodnocuje každou tuto „krizi“ trochu jinak, podle toho, co je pro něj důležité, ale jedno máme společné. Tím společným je, že o naprosté většině z krizí se nejsme schopni dozvědět jinak než z médií. Televize, zpravodajské servery, v menší míře noviny a samozřejmě sociální sítě jsou zdrojem naprosté většiny naší informovanosti, ale také agendy. To znamená témat. Mluvíme o tom, o čem se píše. To, co se píše, považujeme za důležité. A zatímco médií je bezpočet a názor na momentální krizi má každý vlastní, seznam témat, o kterých se hovoří, je v rukou velmi malého počtu profesionálů; editorů, mediálních stakeholderů a klíčových osobností. Těchto několik lidí fakticky rozhoduje, slovy jednoho z nich „O čem se příští týden bude mluvit“.

A mluví se o krizích. Z nepřeberného množství věcí, které se na planetě dějí, jsou vybírány pouze ty „nejhorší“, které pak tvoří většinu mediální agendy. Krize jsou pak podávány tak, aby se z pohledu čtenáře či diváka vypadaly jako nejenom důležité, ale i blízké. Vyjadřovací prostředky médií, jimi volených expertů, účastníků, jsou voleny tak, aby spotřebitel cítil bezprostřední ohrožení; „krize“ jakkoli objektivně vzdálená a nedůležitá je přenášena doslova až k němu, jeví se jako zásadní, přímo ohrožující a v jeho obývacím pokoji či mobilním telefonu. Výsledkem je, že místo pestré škály událostí, které jsou jednou více, jindy méně zásadní, někdy blízko, jindy daleko od nás, jsme vystaveni proudu katastrof, které všechny vypadají, že nás chtějí v okamžiku zasypat a zabít.

Proč tomu tak je? Cílem je udržet pozornost. Vzdálená krize nás může zajímat, ale jen po krátkou dobu. Tím pádem neudrží naši pozornost. Krize blízká, ale nedůležitá sice zůstává ve středu našeho zájmu, ale nevyvolává v nás stres. To má za následek, že ji sledujeme pouze periferně a nelze ji propojit s jinými sděleními…říkejme tomu reklamou. Poskytovatelé obsahu jsou přitom ve velké vzájemné konkurenci, takže divák, konzument, má tendenci přeskakovat od jednoho k jinému. Jak jej udržet? Odpověď je jednoduchá, nekonečně stresovat. Důsledkem je, že i když svět je stále stejně nebezpečné místo, jeho obraz je jedna permanentní hrůza…


Publikum na odporu
Až donedávna platilo, že veřejnost je v onom koloběhu krizí v podstatě pasivním hráčem, který hrůzy sleduje, možná může kritizovat, ale nic s nimi neudělá. Rekordní, dva roky trvající koronavirová krize, která ohrožuje veřejnost prakticky neustále a která dala vzniknout řadě dříve nepředstavitelně pitoreskních mediálních postav, mimo jiné, změnila možnou míru aktivity publika. Začaly se dít věci. Nositelé „špatných zpráv“ byli napadáni, nejprve na svých sociálních profilech, pak někteří i ve skutečnosti. Politováníhodná a samozřejmě trestně stíhaná selhání jednotlivců, kteří s různou motivací vyrazili to „těm strašičům nandat“, jsou ale symptomem mnohem širšího problému ve společnosti. Jsou ukazatelem toho, že společnost začala odmítat negativní zprávy a v širším slova smyslu i krize. Klesla sledovanost zpravodajství, které v současnosti nesleduje již více než třetina české populace, a naopak stoupla úspěšnost spekulativních a neseriózních médií, která nabízí jednoduchou alternativu. Ruku v ruce s tím některá z mainstreamových médií pochopila, že permanentní krize není dále přijatelnou strategií, a začala do svých obsahů přimíchávat optimistické zprávy. Podle zatím kusých informací z jejich zákulisí se zdá, že právě ony jsou tím, co lidé chtěli, a tak, i když má tento přístup hlasité kritiky mj. z řad „odborníků“, kteří potřeby veřejnosti nechápou, je možná cestou vpřed.

Cesta změny
Lidé nechtějí a nepotřebují žít v trvalé krizi. Krize byly, jsou a budou, s ohledem na velikost a složitost naší civilizace nemůže být jinak. Skutečně důležité jsou pro nás ty, které jsou blízko, a jsou-li daleko, pak jen ty doopravdy závažné. Zabývat se ostatními nemá pro duševní stav jednotlivce smysl a snaha dělat z každé další krize věc ohrožující každého člověka proto, abychom udrželi jeho pozornost, je cestou do pekel, kterou, snad, část veřejnosti pochopila. Společnost potřebuje volbě dýchat a pracovat, a to v palbě neustále se opakujících hrůz jednoduše nejde. Jsem proto přesvědčen, že stejné zájmy, které strategii permanentní krize vyvolaly, budou nakonec stát i za jejím opuštěním, protože kde lidé nesledují, tam se neprodává reklama, ani politický vliv. Přejme si, aby se tak stalo co nejdříve.

Hezký den.