O Miloši Zemanovi je – kulantně řečeno – známo, že ne vždy si zjišťuje fakta předtím, než něco prohlásí. Zářným příkladem toho byly i jeho výroky během debat prezidentských kandidátů. Naposledy se jeden z takových okamžiků udál během prezidentova expozé při návštěvě dolní komory parlamentu, kde prezentoval svou představu změn volebního zákona pro sněmovní volby.

Dle Zemana trpí všechny strany personální prázdnotou, když na volitelných místech bývají neznámí kandidáti. Změna volebního zákona by proto do politiky měla přivést oproti „šedým myším“ skutečné osobnosti. K tomu mají vést tři opatření: snížení kvóra preferenčních hlasů pro posun kandidátů, zvýšení počtu volebních krajů a zavedení panašování, tedy možnosti výběru kandidátů napříč kandidátními listinami. „Pokud jste si jisti, že máte osobnosti, nemáte se čeho bát,“ vyzval Zeman dle serveru Týden.cz Poslaneckou sněmovnu. Od Zemana tento návrh nezazněl poprvé, coby prezident jej prezentoval již při své návštěvě Senátu na konci března. Volebnímu systému dle jeho představ však chybí to elementární: funkčnost.

Zatímco snížení kvóra preferenčních hlasů z pěti na tři procenta v kombinaci s radikálním zvýšením počtu volebních krajů na skoro čtyři desítky (v průměru by na jeden volební kraj připadalo 5,5 mandátu) by bylo „jen“ naprosto zbytečné, jelikož v takto malých obvodech rozhodují preferenční hlasy o obsazení poslaneckých mandátů v rámci jednotlivých kandidátních listin ve vyšších hladinách, než je rozmezí mezi třemi a pěti procenty (viz například Karlovarský a Liberecký kraj v posledních volbách), pak zkombinování možnosti udělovat preferenční hlasy a volit kandidáty napříč kandidátními listinami by zapříčinilo, že by dle takového volebního zákona jednoduše nešlo volit.

Ve sněmovních či krajských volbách, kdy se volí stranické kandidátky, musí kandidát pro posun získat preferenční hlas od určitého procenta voličů své strany. Při panašování nic takového neexistuje, neboť vychází z jiné logiky volení. Volič buď volí celou kandidátní listinu (a tím i všechny kandidáty dané strany), nebo jednotlivé kandidáty napříč stranami. I když tedy při panašování volíte celou kandidátní listinu a neoznačíte ani jednoho kandidáta, hlasy se prostě někomu připočtou, jelikož ani jediný hlas nemůže zůstat „anonymní“, bez připočtení některému konkrétnímu kandidátovi ve prospěch jeho kandidátní listiny. Nejde to jinak, jelikož by při tomto způsobu hlasování ani nešlo zjistit výsledek voleb. Když se pak po sečtení hlasů rozdělí mandáty stranám (počet hlasů pro stranu se rovná součtu hlasů jejích jednotlivých kandidátů) a dojde na jejich přidělování kandidátům, tak se třeba v komunálních volbách kandidát posune, pokud získá minimálně 110 procent hlasů oproti průměru hlasů na jednoho kandidáta jeho strany. Toto ustanovení se může klidně zrušit a zvoleni budou kandidáti, kteří prostě získali nejvíce hlasů. Nijak ale na tento způsob volení nejde naroubovat získání určitého procenta preferenčních hlasů od voličů dané strany, kdy se kandidát na kandidátní listině posune, pokud ho označí tři či pět procent voličů (ostatně při panašování se ani neeviduje, kolik hlasů kandidát obdržel tím, že byla označena jeho strana, a tím, že volič zakřížkoval samostatně jeho jméno, jelikož to nemá pro personální obsazení přidělovaných mandátů žádný význam). Miloš Zeman by si zkrátka musel vybrat, kterou z těchto dvou variant chce ve volebním zákoně využít.

Českému prezidentovi coby prognostikovi nelze vyčítat neznalost detailnější problematiky volebních systémů. Tak se prostě stalo, že si z každého vybral to, co se mu na něm zalíbilo. Jen by se pak s někým mohl poradit, zda by takový volební systém mohl vůbec fungovat. To ale asi nebude to hlavní, oč (nejen) v tomto případě Zemanovi jde.


Vyšlo s podtitulem "Volební systém projektovaný podle představ Miloše Zemana by nemohl fungovat" v Revue Politika