V české politice je zvykem, že opozice odmítá návrhy vládních stran na vylepšení postavení vlády v mocenském trojúhelníku vláda – parlament – prezident, aby je po vstupu do Strakovy akademie sama neúspěšně předkládala jako řešení. Jeden takový mohl být řešením i v aktuálním sporu sněmovní většiny s prezidentem Milošem Zemanem o jmenování nástupce premiéra Petra Nečase, který je obecně sporem s ambicemi utvářet kabinety bez ohledu na vůli Sněmovny a politických stran.

Když se 23. března 2009 chystala v podvečerních hodinách vyslovit dolní parlamentní komora nedůvěru druhé vládě Mirka Topolánka, jako jeden z posledních řečníků v debatě vystoupil i dlouholetý lidovecký poslanec Pavel Severa. Ve svém projevu krom jiného navrhl, „abychom se zamysleli nad zkušeností z některých států, kde existuje právní institut zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry. Tento institut naše ústava prozatím nezná, ale osvědčil se v Německu, inspirovaly se tím státy jako Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Španělsko nebo Izrael.“ Čas od času téma zavedení konstruktivního vyjádření nedůvěry zvedne některý z vládních politiků, aby ho záhy zase rychle opustil. Co by za něj nynější sněmovní stojedničková koalice ODS, TOP 09, LIDEM a Michala Doktora pod vedením Miroslavy Němcové dala.

V ústavním systému České republiky, pokud premiér v průběhu volebního období podá demisi, automaticky padá i celá vláda. Jinak se výměna premiéra uskutečnit nedá. A pravomoc jmenovat jeho nástupce pak přechází do rukou prezidenta. V modelu konstruktivního vyslovení nedůvěry se tomu lze vyhnout.

Konstruktivní vyslovení nedůvěry v podstatě zamezuje bezvládí: vyslovením nedůvěry stávající vládě v osobě jejího předsedy se současně hlasuje i pro vládu nového premiéra. Tedy: aby byla vyslovena nedůvěra stávajícímu premiérovi a jeho vládě, musí být zároveň vyslovena i důvěra premiérovi budoucímu. Jinak řečeno, během volebního období na prezidentský „mezikrok“ vůbec nedojde, resp. nemusí dojít. Že to funguje, ukazuje příklad Polska.

Lech Walesa během svého mandátu v letech 1990–1995 proslul jako aktivní a konfliktní prezident, jenž tvrdě trval na svých kompetencích a nedělal si hlavu ani s jejich překračováním. Po vítězství koalice postkomunistů a agrární lidové strany v roce 1993, jež získaly v Sejmu dohromady 303 ze 460 mandátů, byla ustavena vláda pod vedením Waldemara Pawlaka. V důsledku vyhrocených vztahů prezidenta a premiéra se koalice rozhodla pro výměnu premiéra. Neudělala to ovšem skrze demisi lidovce Pawlaka (nahradil ho postkomunista Józef Oleksy), ale právě skrze institut konstruktivního vyjádření nedůvěry. Tolik se následných Walesových kroků po demisi vlády bála.

Nešlo by sice o žádné systémové řešení, ale kdyby tento institut existoval i u nás, mohla jej sněmovní většina při uchvatitelské rozpínavosti současného prezidenta využít podobně jako za Walesy v Polsku. Na jmenování Jiřího Rusnoka premiérem vůbec nemuselo dojít – Sněmovna by „pouze“ vyslovila nedůvěru Petru Nečasovi výměnou za Miroslavu Němcovou. A pokud by přeci jen Petr Nečas podal demisi a Miloš Zeman na jeho místo jmenoval Jiřího Rusnoka, poslanci by jej ihned poté, co by do Sněmovny přišel žádat o důvěru, „převolili“. Prezident by si za takovéto konstelace pokus o ignorování vůle většiny sněmovny rozmyslel.


Vyšlo v Revue Politika