Po celou dobu od pádu komunistického režimu je v médiích v České republice slyšet volání Sudetských Němců po zrušení Benešových dekretů a vyrovnání se Čechů (Moravanů a Slezanů) po vyrovnání se s minulostí. Po vyrovnání se s minulostí, omluvě či kdoví čemu všemu volá také průběžně skupinka některých českých publicistů. Co jsem v našich médiích ale nezaznamenal, je otázka, jak se vyrovnali se svou minulostí Sudetští Němci. Zeptat se na to mohla Bernda Posselta např. v rozhovoru, který s ním (mnohdy ve velmi servilním tónu) vedla na konci ledna letošního roku, reportérka Aktuálně.cz Zuzana Kleknerová. A že by se bylo na co ptát.

Jak se svou minulostí vyrovnali, naznačí už jen to, že na německé wikipedii u hesla Sudetoněmeckého krajanského sdružení začíná stranická příslušnost jeho představitelů až po roce 1945. Ale dost této symboliky, pojďme k závažnějším věcem. Jednou ze složek Sudetoněmeckého krajanského sdružení je i Witikobund. V mainstreamových médiích o něm neuslyšíte (názvem má odkazovat od románu Adalberta Stiftera "Witiko", jehož hlavní stejnojmenný hrdina je vylíčen jako bájný německý zakladatel českého rodu Vítkovců). O koho se jedná? Nacionálně-šovinistickou organizaci, kterou založili v roce 1948 (bývalí) nacisté. Její představitelé zpochybňují holocaust a dle jejího prohlášení z roku 1974 má být jednou z nejmocnějších historických lží nedávné minulosti smrt šesti milionů židů. Ostatně naše ministerstvo vnitra v roce 2004 uvedlo, že „programem organizace je odstranění tzv. „zločinných Benešových dekretů“ a odčinění údajných válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě. Dále program obsahuje vymýcení tzv. lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování tzv. holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení (...) Od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci. Působí též v Rakousku, kde provádí patrně nejostřejší protičeskou propagandu.“

A kdo patří/patřil mezi zakladatele či vážené členy Witikobundu a také Sudetoněmeckého krajanského sdružení? Namátkou vyberme tři jména.

Walter Becher, v letech 1968-82 mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, byl za první republiky šéfredaktorem (mj. silně antisemitského) listu Henlinovy strany Die Zeit. Kuriózně pak ve svých pamětech vydaných dlouho po skončení druhé světové války litoval, že coby kulturní redaktor tohoto listu nikdy nepromluvil s „kolegou“ židovského původu Maxem Brodem (!!!), se kterým se potkával v divadle na představeních.

Franz Karmasin byl na Slovensku zakladatelem a předsedou Henleinovy „sesterské“ Karpatoněmecké strany. Za války byl tento horlivý propagátor rasových zákonů hlavním představitelem Němců na Slovensku a státním tajemníkem místní vlády (po druhé světové válce odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti). Jednoho sudetoněmeckého sociálního demokrata čekal v 60. letech, když se po čtvrt století stráveném v Jižní Americe vrátil do Evropy, na setkání se svými bývalými druhy a dalšími sudetskými Němci nebývalý šok, když ho posadili vedle jistého Karmasina. Na otázku, zdali je příbuzným Franze Karmasina, dostal odpověď, že se jedná o samotného Franze Karmasina. Posléze jako jeden z mála tyto řady opět rychle opustil.

U Siegfrieda Zogelmanna se zastavme trochu více. Tento muž nevelké postavy původem z Domažlicka se stal v 15 letech (1928) členem DNSAP, starší „sestry“ Hitlerovy NSDAP. V roce 1933 byla na základě zákona na ochranu republiky DNSAP zakázána a její horlivý mladý agitátor, který měl za sebou už dvouměsíční vězení, na počátku následujícího roku uprchl do Německa, kde dosáhl rychlé kariéry. Zpět se v roce 1939 vrátil coby protektorátní šéf Hitlerjugend. Jako spolupracovník Reinharda Heydricha byl přítomen i jeho řeči v níž zastupující říšský protektor představoval plány co s českým prostorem: „Nesmíme nadlouho ponechat tento českomoravský prostor ve stavu, který by Čechy opravňoval nazývat jej prostorem českým ... Čech v něm koneckonců nemá nic co dělat ... K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl na plnou hubu -, aby mohl konat svou práci.“ V tomto duchu také na něj v knize Stanislava Motla Nacisté pod ochranou. Kdo vlastně prohrál válku? vzpomínal, když pravil: „Ale řeknu vám, jakmile se [Heydrich] objevil v Praze, začal dělat politiku pro lidi. Pro dělníky zavedl potravinové lístky, nechal likvidovat mlynáře, kteří mleli načerno, nebo řezníky, kteří načerno zabíjeli. V podstatě vzbudil v dělnících sympatie.“ Dvanáct let po válce se stal za německé liberály z FDP poslancem Bundestagu a po přestupu na počátku 70. let do CSU, což souviselo s podporou strany Brandtovy východní politiky, jim zůstal plných 19 let až do roku 1976. V roce 1993 přispěl do sborníku Československo – konec chybné konstrukce, vydaným oficiálně Sudetoněmeckým krajanským sdružením, jeho čestný předseda Zogelmann příspěvkem, který obsahoval různá „zajímavá“ tvrzení. Např. jako účastník schůze, na které Heydrich oznamoval, že Češi musí ze střední Evropy pryč, napsal: „Vyhnání sudetských Němců bylo první ‚etnickou čistkou‘ dlouho plánovanou v srdci Evropy Benešem a jeho pomocníky (...) Všude v Čechách i na Moravě byly ulice pojmenovány po Benešovi (...) Čteme-li v současnosti názvy ulic v Praze a v českých a moravských městech a vesnicích, jsme zděšeni šovinismem, který se zde prezentuje,“ a neopomněl rovněž dodat, že „sem rovněž patří i nedávné povýšení do důstojnické hodnosti a vyznamenání nejvyšším řádem obou atentátníků na zastupujícího říšského protektora Václavem Havlem.“ V roce 2000 v rozhovoru se zmíněným Stanislavem Motlem zase pochválil protektorátní mládežnickou organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jež mělo převychovat českou mládež v duchu nacionálně-socialistické ideologie: „Když dnes řeknu, co si myslím o Kuratoriu, mnozí s tímto nebudou souhlasit. Ale musím říci, že Kuratorium odvedlo velmi pozitivní práci pro vyrovnání napětí mezi Čechy a Němci," a k osobě jeho tajemníka Františeka Teunera, který do posledních chvil horlivě kolaborantsky sloužil nacistům a po válce byl původně odsouzen k trestu smrti, sdělil, že „to byl solidní člověk, který později žil v Německu. Já jsem mu hodně pomohl, aby tu získal odpovídají postavení."

Máte někdo pocit, že jsou Benešovy dekrety zombie, které je potřeba pohřbít, jak pravil Bernd Posselt? Jako zombie naopak působí jeho (minimálně někteří) "soukmenovci", kterým by se ve slušné společnosti nemělo dopřávat slechu. Dříve než nás začnou zahrnovat českou společnost zase svými požadavky, měli by si nejprve udělat pořádek mezi sebou. Nebo si někdo myslíte, že vrcholem českého šovinismu je posmrtné vyznamenání vojáků, kteří zabili Heydricha?