S volebním systémem pro sněmovní volby je spokojen málokdo. Otázka jeho úpravy je dlouhodobě diskutovaným tématem v odborných i laických kruzích. Doslova hitem jsou pak návrhy na změnu současného poměrného systému za většinový. K jejich realizaci ale (prozatím) chybí pověstná „politická vůle“. A přidává se i pochybnost o vhodnosti takového řešení s ohledem na nerozvinutou politickou kulturu oproti zemím, kde většinový systém mají. Proto bych se při úpravě volebního systému vydal opačným směrem – snadným zlepšením toho současného, aby jeho výstupy byly při zachování uzavírací klauzule více proporční a současně napomáhaly vzniku většinových (koaličních) vlád. A nemusela by se kvůli tomu ani měnit ústava.

Současný volební systém pro volby do dolní komory, schválený několik měsíců před volbami v roce 2002 poté, co Ústavní soud rozmetal předchozí pokus ODS a ČSSD, je výsledkem kompromisu mezi představami ODS a ČSSD ovládajícími dolní komoru na jedné straně a (především) Čtyřkoalice na straně druhé, jež měla spolu s nezávislými senátory Václavem Fischerem a Jaroslavem Kubínem těsnou většinu v horní komoře. V červnu 2002 se tak poprvé volilo namísto dosavadních osmi ve čtrnácti volebních krajích kopírujících území vyšších územních samosprávných celků a hlavního města. Při přerozdělování mandátů jednotlivým stranám došlo i k výměně Hagenbach-Bischoffovy kvóty za d’Hondtův dělitel. Výsledkem této laikovi nicneříkající, ale důležité technikálie je to, že všech dvě stě poslaneckých mandátů se stranám a kandidátům v jednotlivých krajích rozdá už v prvním skrutiniu. Skončila tak jedna temná kapitola, kdy strany ve druhém a třetím celostátním skrutiniu mohly dle svého uvážení přidělit několik mandátů kterýmkoli svým kandidátům bez ohledu na jejich pořadí na kandidátních listinách či zisk preferenčních hlasů. (Své o tom ví i dnešní ministr financí Miroslav Kalousek, jehož poslanecká kariéra začala v roce 1998 právě tímto způsobem, byť původně měl dle hlasování lidoveckého vedení mandát obsadit profesor Jan Sokol. Josef Lux ale nechal hlasování opakovat…)

Kdo je v současnosti bit

Nevýhodou současného volebního systému je fakt, že existencí zpravidla menších a středně velkých volebních krajů způsobuje nadreprezentaci největších stran a značnou podreprezentaci stran menších (těch, které překonají pětiprocentní klauzuli nejvýše o několik jednotek procent a jejich voliči jsou rovnoměrně rozprostřeni napříč celou zemí). Nejflagrantněji se to ukázalo v roce 2006 na případu Strany zelených – středopravá trojkoalice nakonec jen se štěstím (zásluhou hlasů odevzdaných v zahraničí) získala přesnou polovinu mandátů, přestože oproti ČSSD a KSČM obdržela o dvě stě tisíc hlasů více (3,76 %). V paměti ještě leckomu zůstává tehdejší liberecký lídr zelených Petr Pávek, jenž nedosáhl na mandát i přes zisk takřka desetiny tamějších hlasů. Volič pak má při dalších volbách v menších krajích cukání takovou stranu podpořit, jelikož krom toho, že jí pomůže překonat celostátní pětiprocentní hranici, což u strany pohybující se okolo pěti procent není nic nepodstatného, nemá jeho hlas žádné jiné využití. Před rokem 2002 voliči takovouto starost mít nemuseli, jelikož všechny hlasy, které v prvním skrutiniu v jednotlivých krajích nebyly „spotřebovány“, přešly na celostátní úroveň do druhého skrutinia, a tedy nepropadly.

Obrátit postup přerozdělování

Právě takovým případům by úprava, k jejímuž návrhu se konečně dostávám, dokázala zabránit. Jak jsem již podotkl, je velmi jednoduchá. Dnes jsou mandáty nejprve proporčně přidělovány krajům, kde si je posléze „rozeberou“ jednotlivé strany, které celostátně získaly minimálně pět procent hlasů. Na některé z nich se proto v menších krajích nedostane. Proč to tedy neotočit? Na celostátní úrovni nejprve proporčně rozdělit mandáty jednotlivým stranám a ty až pak mechanicky přidělit jednotlivým krajským kandidátkám dle jejich volebního výsledku.

V podstatě jde o drobnou technickou změnu, menším subjektům by ale na úkor těch dvou největších, nadprůměrně zastoupených zajistila spravedlivější reprezentaci v dolní komoře. Při zachování současného d’Hondtova dělitele by zelení v roce 2006 při více jak šestiprocentním zisku hlasů získali třináct mandátů. Mirek Topolánek by to jistě ocenil (i přes ztrátu několika mandátů ODS), jelikož jeho koalice ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ by po této „redistribuci“ disponovala většinou 104 křesel a nemusela by pokoutně získávat podporu od přeběhlíků. O čtyři roky dříve by se zase po volbách lépe „dýchalo“ (o jeden hlas) tehdejšímu sociálnědemokratickému premiérovi Vladimíru Špidlovi.

Než se vydávat (1) nejistou cestou většinového systému, od něhož si někteří (jako například Karel Janeček) slibují takřka nemožné (obdobně jako si mnozí po vzniku republiky slibovali od nově zaváděného systému poměrného), či (2) slepou uličkou už jednou zamítnutého a věcně vadného návrhu prezidenta Miloše Zemana, který počítá s razantním zvýšením volebních obvodů, domnívám se, že je lepší vzít za základ stávající volební systém a snažit se jej vhodně upravit, aby mohly alespoň méně obtížně vznikat a fungovat většinové vlády. Byť koaliční. Větší „zproporčnění“ výsledků voleb by této snaze nijak neuškodilo, právě naopak. A hned po této změně by mohlo přijít na přetřes i tolikrát skloňované konstruktivní vyjádření nedůvěry.


Reakce Jakuba Charváta "Proč více proporční sněmovní volební systém pro Českou republiku?"
Pandán Michala Kubáta "Jaký volební systém pro Českou republiku?"

Vyšlo v Revue politika pod názvem "Nepotřebujeme většinový, ale proporčnější volební systém"