Ani v zemi, jejíž míra nezaměstnanosti patří v Evropě mezi nejnižší, není zcela snadné se probojovat vpřed začarovaným kruhem žádostí a zamítnutí v konkurenci s jinými uchazeči o práci.
Každé zamítnutí v uchazeči vnutí pocit zklamání, beznaděje, frustrace, bezmoci.
Dost Norů je prý přesvědčeno o tom, že nábory probíhají skvěle, slušně a transparentně, kde se zacházejí jako rovní s rovnými.
Dopis anonymního čtenáře norskému listu Aftenposten sklidil velké úspěchy, poněvadž se se s ním mohla identifikovat spousta lidí: Na každou žádost, nad níž tráví čas psaním, věnují část sebe a prodávají část sebe samých. Autor to porovnává se zákonnou prostitucí. Přizpůsobují se inzerátům, přizpůsobují své zkušenosti, znalosti a dovednosti, tedy zkrátka sebe samých, aby snad konečně prošli skrze to velmi jemné sítko a získali nějaké to volné místo.

Dělají, co mohou, aniž jsou nepoctiví, a to jen aby dokázali, že jsou přeci jen dostatečně dobří. Budeme-li takhle, jak si to přejete, snad byste nás pak chtěli, že? Ihned se vrací léta, kdy byli ještě náctiletí a čelí následujícímu: Jsme dost dobří? Sice máme vysokoškolské vzdělání a pracujeme již řadu let. Ale nehledě na toto: Jsme opravdu dost dobří?

Pochybná radost z toho, začínat kdejaký den posledních týdnů, měsíců či let zamítavými vyjádřeními, způsobuje, že se odpověď na onu otázku, zda jsou dost dobří, spíše rovná „ne“. Běžnou odpovědí zaměstnavatelů bývá „Děkujeme, že jste zažádal/a o místo, jenže jsme se rozhodli postoupit dále s jinými žadateli.“ Jak skvělé pro ně.

Aby si udržovali odvahu a pokračovali v žádání si dotyčný pisatel zvolil nečíst došlé e-maily dříve, než odešle všechny žádosti, jež hodlá ten den poslat. Je obtížné elektronicky prodávat sebe samého tehdy, když se vám opět potvrdí, že tím, co jste a co umíme prostě není dost dobré.

Každé zamítnutí v uchazeči vnutí pocit zklamání, beznaděje, frustrace, bezmoci. Prostě se cítí nehodnotný. To, co může nabídnout a pro co dřel, aby dosáhl, to nemá ani hodnotu papíru (či e-mailu), kde je to napsáno. Posílá se jedna žádost za druhou, aniž mu byly jakkoliv opětovány.

Po každém zamítnutí musí setřást zklamání a nálepku toho, že nemá hodnotu a pokoušet se znovu. Někdy má pocit, že by bylo rozumnější přestat zasílat žádosti a místo toho bouchat hlavu o zeď - dosáhl by takřka totéž a navíc z toho měl bouli, na niž by se mohl odvolat.

Není jednoduché vstávat ráno s motivací si zlepšovat svůj život, když se mu pokaždé dveře zavírají před nosem, ať už dveře veřejných zaměstnavatelů, tak dveře soukromníků. Podle Einsteina je prý definice bláznovství dělat totéž opět a zas a přitom čekat jiný výsledek. To je on - žadatel o zaměstnání, jenž nemá na výběr, nýbrž se snaží pohnout dále tak, jak jen umí, přičemž usiluje o to, aby byl dobrou investicí jak pro zaměstnavatele, tak pro společnost. Jelikož chce něco více mu nezbyde, než v tom bláznovství pokračovat.

Podle rozhovorů s uchazeči o zaměstnání je naprosto běžné, že na drtivou většinu svých žádostí nedostanou odpověď a těch málo odpovědí, jež obdrží, bývají záporné či velmi zdrženlivé. Anebo si vás dlouho oťukávají, než si vás k sobě pustí blíže. Když jsou žadatelé o práci většině zaměstnavatelů lhostejní, přijde to mrzuté většině lidí než jen samotné uchazeče o práci.

Kde se bere to mlčení? Je snad pochopitelné, že se najdou alespoň někteří takoví, jež si přejí nové pracovníky, a přesto neodpoví těm, jež si přejí u nich pracovat, ovšem kde vázne komunikace, když to dělá většina? Snad sami prošli stejným procesem a zkušenostmi i ti, jež žádosti probírají. Thomas Valentin Ingrud, další zhrzený uchazeč o práci píše, rovněž v listu Aftenposten, že od těch zaměstnavatelů, jež oslovil a jež ho odmítli očekává alespoň pořádné potvrzení o tom, že u nich není žádoucí. Seriózní zaměstnavatelé by mohli oželet dvacet minut svého času, aby napsali, klidně stejný e-mail, všem uchazečům, jež u nich nezískali inzerované místo.

Dost Norů je prý přesvědčeno o tom, že nábory probíhají skvěle, slušně a transparentně, kde se zacházejí jako rovní s rovnými. Přitom je to jen zdánlivé: Šest z deseti volných pracovních míst se podle norské tiskové agentury NTB neinzerují, nýbrž se rozdělují se mezi přáteli a známými. Nejen, že se místa na brigádní zaměstnání v obcích a městech ve velké míře udělují známým a přátelům tamních zaměstnanců, takhle to chodí i jinde.

Tzv. zákon na ochranu pracovního prostředí přispívá k tomu, že mnoho firem se bojí zaměstnávat nevhodné lidi, míní prostřednictvím zpravodajského serveru www.nettavisen.no Petter Furulund, předseda zaměstnavatelské organizace NHO. Podle něj firmy proto raději hledá nové zaměstnance v prostředích, jež již znají a mezi stávajícími kontakty. Norsko je prý jednou ze zemí na světě, kde se nejvíce zakládá na sítích známých a přátel.

Dostat se dovnitř do sítí, aby se udělala kariéra, může být i pro rodilého Nora dost těžké, byť ten mívá lepší předpoklady k tomu, aby rozumněl tzv. společenským kódům ve společnosti a tak i na pracovištích.

Používají se také systémy na automatické filtrování uchazečů, aniž uchazečům odpovídají na to, zda se ještě nacházejí mezi kandidáty, nebo zda jsou jejich žádosti již v koši. Navíc takové systémy znamenají více práce pro ty, jež hledají práci, neboť musí na webových strankách každého potenciálního zaměstnavatele vyplnit vše ze životopisu ještě jednou.

Stále více firem testuje osobnostní rysy uchazečů. Za podivné bývají označovány náborové testy, jež čekají mnoho z těch, jež se o práci ucházejí, a to nezávisle na pozici. Podle deníku Dagsavisen a profesora Roald Bjorklunda pracovní a organizační psychologie Univerzity v Oslu jsou otázky typu „Kdybych měl větší vliv, postavila by se tato země opět na nohy?“ či „Jak dlouho trvá lidem pochopit, jaký jsem?“ ponižující, podle odborové organizace Handel og Kontor zase škodlivé, a to zvlášť u mladých. Byť uchazeči nechápou, co mají otázky tohoto druhu co dělat s prací, o niž se ucházejí, snaží se na ně odpovídat co nejpřesněji, jak mohou v naději, že za příští žádostí či pohovorem se skrývá příští šance.