K obdivovaným i proklínaným aspektům severských národů údajně patří zrovnoprávnění a feminismus. Prohlašují, že nikdo nebude svobodný, dokud nebudou svobodní všichni. Co ještě zbývají za překážky?

Podle statistik norského statistického úřadu (Statens sentralbyra) a zpravodajského serveru E24 se nedostalo zrovnoprávnění v norské společnosti tam, kde by mělo být. Podíl Norů s vysokoškolským vzděláním je u žen 34,3 % oproti 28,1 % u mužů. Pracujících je o něco více mužů /83,1 %/ než žen /77,6 %/. Podíl osob, které pracují přesčas, je výrazně vyšší u žen /34,7 %/ než u mužů /14,2 %/. Velice se liší též průměrný hrubý příjem, který je u mužů 503 600 norských korun, zato u žen 338 900 NOK. Ve veřejném sektoru pracuje celých 70,4 % žen. V soukromém sektoru je situace nepatrně vyrovnanější, 36,6 % žen. Z manažerů všech úrovní je 35,8 % žen. V obecných zastupitelstvích tvoří ženy 39 %.

Jenže podle názoru řady lidí komentujících zprávy o zrovnoprávnění máme zrovnoprávněnou společnost tehdy, mají-li všichni tytéž možnosti. Není nutné, aby všichni dosáhli těch samých výsledků, aby bylo možno společnost nazývat zrovnoprávněnou.

Údajně je málo zdůrazňováno např. to, že muži jsou u soudů přísněji trestáni než ženy, že muži jsou nerovně zastoupeni mezi těmi, jež přišli o život kvůli nebezpečnějším zaměstnáním, mezi sebevrahy a oběťmi zločinů. Proč není tématem diskusí o zrovnoprávnění a hesel v průvodech a na mítincích při MDŽ rozdělování péče o děti po rozvodech, či velká převaha kluků-„lúzrů“, jež odpadá (předčasně ukončí) ve středoškolském vzdělávání? Chce-li někdo zrovnoprávněnou společnost, tak by si neměl vybírat, co má být zrovnoprávněné a co již ne. Nebo co s ženami-přistěhovalkyněmi v Norsku i ve světě? Ty zažívají, že jsou majetkem svého otce a poté, co se provdají, svého muže. Případně proč Norky více nevzdorují nuceným sňatkům, zmrzačení v podobě obřízek atd.

Má být cílem zrovnoprávnění 50 na 50 úplně ve všem? Neměly být to být spíše rovné příležitosti k vzdělávání, svoboda volit si zaměstnání, stejný plat za stejnou práci a možnost, aby volné pozice získali ti nejkvalifikovanější uchazeči či uchazečky?

Nejsou to náhodou dívky a ženy, jež samy brání zrovnoprávnění svými rozhodnutími, jež činí, když si vybírají? Podaří se snad někdy těm, kdo usilují o absolutní zrovnoprávnění, aby přiměli všechny k tomu, aby měli stejné zájmy a činili stejná rozhodnutí, co se týče zaměstnání, aby třeba stejně tolik žen jako mužů jezdilo kamionem v mezinárodní přepravě s celkově stejným počtem dní trávených na cestách, jaký mají muži?

Pro výši platu nehraje až takovou úlohu, jak dlouho jste se vzdělávali, jako jestli jste se rozhodli pracovat v soukromém (třeba jako elektrikář) či ve veřejném sektoru (dejme tomu jako zdravotník). Ať je to spravedlivé či ne, schopnost platit více bývá většinou větší v tom soukromém, jelikož účty postupují dále na uživatele/zákazníky. Rozhoduje trh.

Co se týče požadavku řady žen a jejich organizací na zvýšení částečných úvazků na plné úvazky, tak v tomto směru provedli pokus v městě Trondheimu. Výsledek se ale míjel účinkem, jelikož se hromadně zvýšil počet pracovních neschopností a výpovědí právě ze strany žen.

Trnem v oku nejedné ženě i muži je stále situace, za níž mohou muži vystavovat svá těla na odiv v televizi, zatímco když totéž dělají ženy, tak je to sexifikováno a médii nafukováno. Jak vymýtit sexistické narážky třeba na pracovištích či digitální násilí na ženách v podobě šikany a ponižujících výroků po Internetu? Nebo proč je více nadávek spojováno s ženským pohlavím a ne tolik s tím mužským?

Navzdory tomu, že skandinávské ženy mají pro péči o své děti velmi dobré podmínky, průzkumy opakovaně lichotivě zjistili, že nejlepší na světě, a i přes nízkou kojeneckou úmrtnost, lidé odkládají narození dětí a nemyslí na nebezpečí, jako jsou genetické mutace a duševní a dalších choroby, které budou přítěží jak pro postižené rodiny, tak pro společnost. Badatelé Ústavu národního zdraví (Folkehelseinstituttet) bíjí prostřednictvím zpravodajského serveru www.nrk.no na poplach: Staří rodiče se může stát problémem národního zdraví. Podle dotázaných si lidé před tím, než přivedou na svět dítě, přejí nastartování kariéry a tudíž zlepšení svých finančních možností. K navrhovaným opatřením na to, aby se průměrných věk rodiček snížil, patří zavedení stejné finanční kompenzace u studentek jako u pracujících, či šestihodinový pracovní den pro rodiče malých dětí.

Je darování vajíček zrovnoprávnění? Hranice asistovaného oplodnění u bezdětných se posouvají stále dále. Podle kritiků by se měl postavit mantinel, aby se zajistilo, že dítě bude mít jak otce, tak matku. Jinak bude porušena podstatná biologická zásada spočívající v tom, že rodička je matkou dítěte. Darování vajíček totiž obnáší to, že narozené dítě má biologickou vazbu nejen na rodičku, nýbrž i na dárkyni. Vzniká pro dítě nová situace, míní např. Bent Hoie, ministr zdravotnictví, prostřednictvím norských médií. Jde o právo dítěte, argumentují odpůrci, a tvrdí, že se ženy-příjemci stávají prostředkem. A pokud bude taková pomoc poskytována ženám bez partnera, pak bude dalším krokem pomáhat mužům v podobné situaci. Kdo v tom případě donosí dítě?

Třeba bude řešením prosazení nedávno norským parlamentem zamítnutého (však dánským a švédským parlamentem schváleného) návrhu na zavedení třetího pohlaví pro ty, jež cítí, že nepatří ani jednomu z těch stávajících, byť je vše živé, vč. pokračování lidstva založené na pouze dvou pohlavích. Máme se odnaučit staré zvyklosti a naučit se nové. A to nepřetržitě krůček po krůčku nehledě na to, jestli je 8. březen nebo ne.