Máme za sebou další Den Laponců. Co to znamená právo sebeurčení? Co je cílem Laponců?
Asi se nedočkáme ještě za našich životů, až se úřady přiznají, že etničtí Norové mohou být stejně tak pravděpodobně původním obyvatelstvem této země, jako jimi jsou Laponci. Ono je to zkrátka tak velmi politicky nekorektní.

Konflikty a třenice Laponců a Norů se projevily např. tehdy, když se v r. 2014 konala světová konference původních obyvatelstev v severonorské Altě. Nebo když loni vyšla kniha „Samer og samepolitikk“ Jarla T. Hellesvika, bývalého laponského učitele již v důchodu, jež měla být pokusem o vypořádání se s údajným ponoršťováním Laponců a politikou vůči jim. Co bylo podle Hellesvika chtěné začlenění do většinové společnosti, to bylo podle představitelů Laponců naopak násilné vnucuvání. Byť je Hellesvik sám Laponcem, označuje to jako komické, že se Laponci nazývají původním obyvatelstvem (nebyli v severních částech Norska první) a jejich organizace označuje za sektářské.

Říká se, že jim ještě do 50. let minulého století byla vnucována norská kultura i jazyk prostřednictvím procesu ponoršťování od téže strany, jaká vládla desítky let a je stále převažující stranou. Politici z té samé strany a jim podobných stran využívali bezpráví k páchání dalšího bezpráví vštěpováním do všech, že Laponci jsou etnikum, jenž je o práva zejména v nejsevernějším norském kraji Finnmarce, ale také v laponských „enklávách“ jinde v severním Norsku samo. Toto, spolu s dalšími formami protekcionismu a dotacemi, je mnohými vnímáno jako příkoří a bezpráví vůči Nelaponcům v „laponských“ oblastech a bojí se postupného odštěpenectví v lačnosti po dobývání práv na území.

Přiznávání zvláštních práv určitým skupinám prý vždy vyvolávalo stupňující se spory a rozdělovalo obyvatelstvo. Zatímco představitelé Laponců tvrdí, že se jedná o něco, na co mají na základě dějin právo, v současnosti se to mezi Nory vesměs vnímá tak, že se nešťastným a nepříjatelným způsobem dále rozděluje podle etnického klíče. Rozděl a panuj. Mají svůj svátek, vlajku, parlament atd. Laponský parlament usiluje v laponských záležitostech o právo veta. Po urputilém a nerovném boji dosáhli Laponci uznání oficiálního Norska postavení praobyvatel. Přitom titíž politici se houževnatě snaží, aby se samotní Norové stali někdy mezi r. 2050 a 2100 menšinou ve vlastní zemi, srov. výroky z minulého týdne, přednesené ředitelem výzkumu Nobelova institutu. Že jsou to paradoxy?

V čím dále více okresech Norska s laponskou menšinou, vč. těch, kde je jich jen nepatrně, je v módě umísťovat dopravní značky s laponskými názvy od vodopádů a jiných přírodních útvarů až po názvy osad a měst a na veřejných budovách. Ovšem to si nenechávají líbit etničtí Norové. Není to nepodobné sporu o značení v maďarštině na Slovensku. Bez mandátu většiny údajně zahájili norští politici polaponštění. V městě Bodo, odkud pocházím, se více třetina obyvatel podle průzkumu vyjádřila proti značení v laponštině. Nejnenáviděnější značky země byly nesčetněkrát terčem vandalů, odcizeny a vyměněny.

Rostoucí napětí zahrnuje spor o přírodní zdroje a zásahů jako třeba plánů na těžbu nerostů, stavbu větrných a vodních elektráren. Či o jazyk. Byť je to uzákoněné právo, není to často, že Laponci mohou promluvit třeba se zdravotním personálem laponsky, či že se rodiče domohou výuku pro děti v laponštině. Podle Sveina Lunda, jenž napsal 2750stránkové laponské školní dějiny, okresy jim něco poskytnou a umožní jen tehdy, když mají nůž na krku, a sotva ani tehdy.

Norové se k Laponcům a jejich kultuře nestaví až tak kladně: jsou exotickým zbožím a pro Nory příjatelní tehdy, dokud zůstanou na ozdobu. Nejsou na laponskou kulturu bezpomínečně hrdí. Tvrdí to Harald Gaski, výzkumník laponské kultury a literatury z univerzity v Tromso v komentáři k průzkumu pro norskou veřejnoprávní televizi NRK. Velká většina respondentů podle toho průzkumu nechce, aby se jejich děti učily ani pár laponských frází, jako třeba pozdravit. Norové jsou prý skeptičtí a vyhýbaví jakmile příjde řeč o tom, že se mají něco učit. Norští žáci se o Laponcích učí jen zcela okrajově a řada jich má podobně zkreslenou představu jako třeba o Indiánech a to navzdory tomu, že Laponci žijí v jejich vlastní zemi. I proto se jich Norové tážou na to, zda bydlí v lavvu (tradičním obydli), jak mohou být Laponci, když nemají soby a zda již viděli mraženou pizzu („národní pokrm“ Norů).

Ještě dnes je Laponcům podle zprávy badatelů univerzity v Tromso a prostřednictvím norských médií šikanováno čtyřikrát častěji než etnickým Norům, stydí se říkat, jak se jmenují, promluvit laponsky, nosit laponské oděvy. Někteří jsou šikanováni za to, že nejsou dostatečně laponští, jiní je mají za nedostatečně norští. Prastaré postoje je vytěsnávají jak v městečkách, osadách a oblastech na severu Norska, kde je Laponců víc, tak na jihu, kde jsou podobnými exoty jako třeba v České republice.

Odhady počtů Laponců v Norsku se rozcházejí od 40000 do 70000 i více. Řada osob laponského původu laponsky neumí. Aby byl někdo evidován jako Laponec, musí mít minimálně prababičku či pradědědečka, která/který měl/a laponštinu jako mateřštinu. Není-li toto splněno, musí být v evidenci jeden z rodičů.

Je obtížné vyznávat dvě identity. Pro řadu Laponců je to, co je laponské, v konkurenci a rozporu s tím, co je norské a takhle to vnímá i nemálo Norů. Proto mnohdy padají mezi dvě židle a necítí se sví, popř. doma, ani v jedné z těch úloh.

Máme co do činění s tyranií menšiny? Má jim většinová společnost vše uzpůsobovat a vytvářet zákony šité na míru určité menšině, aniž se jim budou klást otázky na udržitelnost a účelnost vynakládané peníze třeba na instituce, jež jsou kritiky vnímány jako stát v státě?