Po svržení režimů se topí v krvi. Zvojnásobte to, co je vám známo o nasazení západních zemí v zemích, jaké jsou Afghánistán a Libye a vězte, že pravda je daleko horší.

Alespoň podle zprávy komise jmenované norskou vládou, kde stojí psáno: Mise dosud přes 9000 Norů, jež sloužilo v Afghánistánu, prozatím stály přes dvacet miliard norských korun a životy deseti vojáků. Čím déle zůstanou, tím méně bude jasné, čeho se tedy vlastně chtějí domáhat. Budovat stabilitu a demokracii v muslimské zemi selhalo a jen částečně se dařilo zastavovat teror.

Na kriticky citlivé otázky se snaží zpráva odpovědět. Pozdě, ale přece. Slunce dlouho moc nesvítilo do prostor, kde tato rozhodnutí padla. Vydají spisy s razítkem přísně tajné někdy svá tajemství nebo zůstanou navždy památkou na to, co se událo?

Nejdelší válka v dějinách NATO. Mír za každou cenu. Nejsme tu, abychom zabíjeli. Jsme tu, abychom zemřeli, říkali ti, jež hráli vojáky v letošním norském televizním seriálu Nobel. Mohli jsme je vidět, jak hlídkovali třeba na střechách budov a snažili se uhlídat každého podezřelého kolemjdoucího a odhalit výbušniny pod oblečením a zneškodnit je dříve, než se stihnou odpálit. Pocítili jsme, že ministr a jeho štáb neměli sebemenší tušeni o tom, co se děje v terénu, jaký je to nemožný úkol, jenž počívá na jejich bedrech. Někteří z těch, jež byli vyznamenáni za odvahu, to odmítli přijmout, a když se za mrtvými dostavili jejich příbuzní, tak se stávalo, že zastupcům ministerstva obrany či armády odmítli podat ruce a vyznamenání pustili k zemi.

Podle oné zprávy to byly vojenské ohledy, jež rozhodující měrou podmínily pomoc Afghánistánu a cíle a prostředky byly se sebou navzájem do značné míry v konfliktu. Vměšování se za účelem změny režimu vyvolávalo další konflikty, norská mírová diplomace selhala a oblasti, jež při zahájení misí patřily k nejklidnějším, se zvrhly v chaos. Za odměnu se nám dostává stále více uprchlíků.

Mír se buduje zdola a zevnitř, myslí si lidé podle norských deníků Anne-Marie Hellandová, generální tajemnice humanitární organizace Kirkens Nodhjelp a Liv Kjolsethová, generální tajemnice norského Výboru pro Afghánistán se domnívá, že největší chybou bylo vést válku a současně budovat mír. Obyvatelstvo, jež má pocit, že se s ním nespravedlivě zachází, se neuklidní novou studnou či vylepšenou silnicí. Jednou rukou dávat a druhou trestat nikam nevede. Věřil někdo někdy vážně tomu, že takové počínání dopadne dobře? V tom případě to asi budou ti samé, jež nevnímají bezmeznou muslimskou migraci do naší země jakožto problém.

Zato ohledně Libye je to prý jiné. Přitom se jedná o největší a nejzávažnější rozhodnutí, jež může politik učinit. V květnu vyslovil norský parlament takové možnosti své ne: Tři největší strany odmítly nezávisle nechat přezkoumat norské válčení v Libyi. Již předtím schválily parlamenty ve Velké Británii a Dánsku provedení takových přezkumů, a americký prezident Obama nazval libyjské operace svým největším zahraničněpolitickým přehmatem. Norští politici nechtějí ani posuzovat jestli by se mohlo něco udělat jinak. A to navzdory tomu, že se ono válčení čím dále více jeví jako pohromu špatného posuzování.

Schválení libyjských operací proběhlo bez diskuse a sice tak, že tehdejší ministr zahraničí Jonas Gahr Store obvolal předsedy parlamentních stran, aby získal podporu rozhodnutí, jež učilil Store, spolu s tehdejším premiérem Jensem Stoltenbergem. Jde o výraz svrchované moci určitého uvažování a hlavní média byla zajedno. 567 norských bomb bylo svrženo, což umístilo Norsko mezi nejčinorodější země, přičemž bombardování nebylo vedeno mezinárodně tak, jak nařídila OSN. Norské bombardování bylo vedeno norskými veliteli pod vedením šéfem generálního štábu a samotnými letci s četnými civilními ztrátami.

Tenkrát se mnoha letcům stíhaček, z nichž několik pochází z téhož norského města, z něhož sám pocházím, dostávalo pochval. Vykonávali poslání, jimž je vybavili politici. Těm je tedy vůbec ukradeno zjistit proč činili nesprávná rozhodnutí, což je prý otřesné i zbabělé. Tušili vůbec, co tím způsobí? Nebo se opět nechali strhnout do tzv. humanitární vlny, aniž by se zrovna obětovali popřemýšlením na dlouhodobé následky?

Prý nezměněné šance. Tenkrát parlament nebyl svolán a spoléhalo se na to, co se později ukázalo jako přehnané údaje. Kvapem se k jim přiklonili. Údajně do nich vjela pupnost a bezohlednost.

Jak se to seběhlo? Kniha Norske tenkemater (Norské způsoby myšlení) Terjeho Tvedta líčí politické vedení i veřejnost bez strategie vypořádání se s islamismem a terorismem, masovou migrací, obranou demokracie a norské obrazy světa a jak se dívají na sebe samé v letech po r. 2000, kdy politické vedení země zdůrazňuje význam dialogu, zatímco mělo Norsko svou premiéru v bombardování v Africe. Norské vedení lpí na svém cíli být mistrem světa v pomoci pro svépomoc, zatímco posílá norské vojáky do válek z mylných představ o změně režimů na dosah, což ovšem vyústí v národní trémy, o nichž se má jen mlčet. Ne, aby vedení země šlo do sebe, natož, aby se omlouvali.

Politické vedení Norska prohlásilo, že země patří ke špičkám ve světě jak co se týče dosahování míru, tak pokud jde o bombardování. Samozvaná humanitární velmoc je ochotná válčit za své zásady i za cenu porušeníb ústavy a to i se zeměmi, s nimiž sotva máme vztahy a které nám nic pranic neudělaly. Avšak spolu s masivním přistěhovalectvím akceptuje vedení Norska tytéž postoje k právům žen a zrovnoprávnění, plus mnoho dalších negativních a protikladných postojů k mnoha oblastem života naší společnosti, jaké měla pomoc rozvojovým zemím potírat.

V dalších médiích se dočteme, že prudce stoupají výdaje na odškodnění. Málo se ví o dlouhodobých účincích na psychiku, o nespavosti, roztěkanosti, úzkosti, stresu atd. Mnozí z různých důvodů sami od sebe nevyhledávají pomoc. Přesto se vysílá čím dále více vojáků. Nyní se bude blíže zkoumat cca. 22000 norských vojáků, jež sloužilo pod záštitou bílých přileb OSN v Libanonu. 152 norských vojáků zabíjelo v Libanonu a z nich toho lituje jeden ze tří, uvádí se v šetření.

I v r. 2017 budou v Afghanistánu norské speciální síly. Po mnoha letech nasazení je bilance skličující: Podle deníku Fadrelandsvennen Norsko dosáhlo především jediného cíle, a to ukázat se jako dobrý spojenec USA a NATO. Vše zatímco se oplakává stav zbytků údajně do velké míry zlikvidované domácí armády.

Říká se, že po bitvě je každý generál. Zato se můžeme vyhnout páchání těch samých chyb ještě jednou. Ne za účelem vyřknout soud o minulosti, nýbrž na to, aby se poučovalo o budoucnosti.