Prý se bez nás vzdávají suverenity, dokud nezbyde jen nepatrný zlomek, na nějž už vůbec nemůžeme být hrdí. Údajně v rozporu s ústavou, již stejně upravovali, aby vyhovovala požadavkům a potřebám EU. A mají málo času. Aby lidé nestihli reagovat? Stíhají vůbec číst/zjistit co schvalují? Není na prvním místě nezávislé vyjádření odborníků?

Potvrzují to vyjádření několika právníků, badatelů i politického vedení ministerstva spravedlnosti prostřednictvím norských médií. Bez diskuse, někdy jednohlasně, či dokonce jednoduchou většinou, navzdory tomu, že je vyžadována tříčtvrteční většina a alespoň dvě třetiny poslanců musí být přítomné. Pak je tato praxe využívána k tomu, aby ospravedlnili to, že paragraf ústavy o převádění moci jiným nemá být dodržován.

Většina poslanců by prý přijala takřka cokoliv, co přichází z Bruselu. Dalo by se říct, že jsou po tom lačnější, než jsou politici v řadě zemí EU, jež členy EU již jsou. A patří k nim dvě největší norské pravicové strany, jež se dlouhá léta soustředily na boj proti byrokracii. Byť se zástupci lidu i v rámci stran staví ke konkrétnímu návrhu či schválení či neschválení prostřednictvím hlasování různě, přikazují jim vedení stran hlasovat svorně pro, či proti. Aby toho nebylo málo, řada jich odmítá přiznávat své stanovisko a strany zakazují poslancům ventilovat své postoje. Hlavní média z nějakého důvodu o problematice takticky mlčí. Třeba se bojí o státní podporu?

Politici bývají označováni za narcisisty usilující o předávání suverenity cizím mocnostem, společenstvím, útvarům a ti, jež jsou voleni lidmi, mají prý málo pochopení pro ústavu, podle níž je taková zrada vlastní země a národa trestná. Ovšem takové síly jsou patrně ústavě nadřazeny, přestože nikdy nebyl odpor Norů k dohodě o Evropském hospodářském prostoru větší. Podle posledního dostupného průzkumu z r. 2015 je jen 24 % dotázaných pro, aby Norsko zůstalo v Evropském hospodářském prostoru. Zato 46 % je naopak pro, aby platila obchodní dohoda s EU, jež Norsko již má a dosud nebyla vypovězená. 30 % si naopak není jisto.

Norsko již bylo řízeno z Kodaně, Stockholmu i z Berlína a nebylo to nic moc, alespoň je to z nějakého důvodu zdůrazňováno ve všech řečnických projevech pokaždé, když se v zemi slaví státní svátek. Zato voličská základna je podivná a selektivní paměť je snad jedním z nejčastěji zastoupených jevů. Spousta lidí, jež byla a je proti EU i nadále volí největší norskou stranu Arbeiderpartiet (Dělnickou stranu), jež zařídila, aby se Norové stali neoficiálními členy EU ještě před uspořádáním druhého všelidového hlasování v r. 1994. I další voliči, navzdory tomu, že jsou proti EU, i nadále volí další zrádné strany. Čekají snad, že se některý politik rozhodne napříč stranickým programem a usneseními?

V mnoha stranách jsou dlouhé tradice pronásledování a šikany těch, jež se straně nepřizpůsobí. Existují lidé, jež zničilo to, že byli nuceni hlasovat proti svým srdečním záležitostem a byli vytěsnáváni a jejich život a kariéra byly částečně či zcela zničeny za pokusy řídit se vlastním přesvědčením v záležitostech, jež byly pro ně důležité. Hrůzné zločiny dokládají, jak daleko jsou ochotní zajít špičky stran pro odstranění opozice ve vlastních stranách.

Obdobně tomu byla Synnove Fjellbakk Taftoová, právnička, jež sloužila na norských velvyslanectvích a hrála podstatnou úlohu jménem Norů a ústavy při vyjednávání dohody o Evropském hospodářském prostoru v r. 1992 uzavřena na psychiatrii, kde je stále politickou vězeňkyní ve snaze skrývat státní zločiny /podvod spočívající v začlenění do EU navzdory tomu, že podle ústavy má zákonodárnou moc vykonávat lid prostřednictvím parlamentu/ poté, co zpublikovala pravdu, v níž figurovala mj. tehdejší premiérka sociálně demokratické Dělnické strany Gro Harlem Brundtlandová a současný předák sociální demokracie a podle některých průzkumů budoucí premiér Jonas Gahr Store.

Jsou ale situace, za nichž „partajní bič“ neboli snaha nutí všechny bez rozdílu k tomu, aby hlasovali stejně, nezabere. Třeba když se měla schválit nová směrnice o ukládání dat, neprošla kvůli tomu, že některé poslance na poslední chvíli zachvátily výčitky svědomí a hlasovali proti.

V dobré víře, že je možné rozhodovat o sobě samých a mít vlastní zahraniční, finanční, telekomunikační, energetickou a třeba zemědělskou politiku, jež by členství v EU vyloučila, řídili se Norové podle toho, jenže za tu dobu, co platí dohoda o Evropském hospodářském prostoru, již neexistuje tradiční trojí dělení moci. Norsko dokonce vyjednalo právo veta, jehož politici nevyužívají. Na to doplácí moc a vliv nepřímo volených i nevolených zástupců lidu v zastupitelských orgánech, u soudů a třeba v organizacích zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Norsko podléhá a je podřizováno stále více směrnicím, což znamená stále méně veřejné správy a národního vedení v tom, co má platit za standardy, úroveň a zvyklosti. Pár příkladů: Podle Norů migrace za prací stále více podrývá norské standardy a rozmáhá se kriminalita, bezpráví a divočina nejen související s pracovním životem. Dále je hodně Norů proti přebírání stále více úkolů, jež dosud byly veřejnými službami vykonávánými stálými zaměstnanci, placenými z veřejných rozpočtů soukromými, nezřídka nadnárodními firmami, placenými rovněž z veřejných rozpočtů, přičemž jejichž snaha o co největší zisky znamená, že se zaměstnancům třeba nebudou zvyšovat mzdy stejnou měrou a tempem jako dříve nebo jako u kolegů v jiných městech. Dále nemívají stejnou jistotu o zaměstnání jako dříve nebo jako jejich kolegové, jelikož musí pravidelně procházet výběrovým řízením.

Všechny nitky se sbíhají. Vykutálení synkové a dcerušky tvoří zdánlivě neprůstřelný kartel. První náznaky bezpráví jménem státu jsou prý patrné tehdy, nedbají-li zákonů sami veřejní činitelé, nýbrž podle toho, jak se jim to hodí. Proč by na ně pak měli dbát obyvatelé, nekonají-li tak veřejní činitelé? Nesmíte-li svobodně rozhodovat o tom, co je vaše, pak to není vaše a vše je jen šalbou a klamem. Norové mohou vybírat pouze mezi stranami, jež chtějí předat zemi buď anebo EU, bezbřehé migraci a islámu.

Sečteno a podtrženo: Kdyby někdo předložil součet všeho, čeho se politici naším jménem zřekli, třeba by byl protest proti dohodě o Evropském hospodářském prostoru, potažmo EU, veden napříč politickými preferencemi. Avšak podle mnohých nelze se ztotožnit s tvrzením, že se necítí zrazení i pravicoví voliči, jenže jim není po chuti se přidávat. Jen mají pocit, že si levice boj proti nim osvojila „pučem.“ A byla to ona tzv. levice, jež zahájila tajná jednání o transatlantické dohodě o obchodu a investicích TTIP, jež jsou označována za podlé zacházení s vlastním obyvatelstvem. Boj je prý prohrán dříve, než vůbec začal.