Jsou větší náklonnost nebo-li více lásky - jak pronesl norský premiér - a posílená bezpečnost opravdu dostatečné, abychom dokázali čelit mimořádným pohromám?

Rány jsou rozjitřeny výpověďmi v soudní síni opět a zase. I když mnozí lidé racionálně chápou potřebu a význam toho, aby se všechna fakta „dostala na stůl“, bolí je, když Breivika poslouchají. Možná ještě bolestnější bylo vědět, že režie je v jeho rukou. Někdo by řekl, že ji Breivik už nemá, že mu ji lid vzal zpět. Zas někdo další by řekl, že něco takového může tvrdit jen naprostý ignorant, nohsled a pochlebník, který se v politické korektnosti snaží být papežštější, než papež.

Zlo není tématem filozofické akrobacie, je věčnou, vrozenou a zabudovanou silou v dějinách lidstva. Pro badatele na poli novodobých dějin zla je nejvíce zarážející to, že v norském případě není anomální Breivik, nýbrž Norsko. Sever, a obzvlášť to Norsko, byl v rámci Evropy v posledních staletích zónou relativně prostou od fanatiků a zla. Ve srovnání s mnoha jinými krajinami více na jihu a na východě, které si „pamatují“ bestiálské krutosti, trýzeň, neutěšitelné truchlení a žal a miliony mrtvých, je norská krajina zdravá a nevinná jako dětský obrázek.

Breivik změnil leccos. „Nevinnost nám byla ukradena“ mohli jsme vyčíst z komentářů norských médií. V 20. a v 21. století bylo Norsko kromě 2. světové války a válek, na kterých se podílelo a podílí, relativně ušetřeno duševní koroze - opotřebování způsobované silou zla. Podle norského časopisu Vi menn je Norsko na obyvatele největším vývozcem zbraní na světě a etické kodexy se porušují tím, že se nedbá, zda jsou firmy, se kterými se obchoduje, na černé listině. Norsko je kritizováno za to, že během svých náletů v Libyi, během pozemních operací v Afghanistánu a jinde a prostřednictvím vyvážených zbraní přispívá k šíření smrti, utrpení a bídy po světě. Málokdo ví i o stinných stránkách politiky této země.

Norská duše je poměrně panenská. Ti, kteří neobjevili ďábla, nemusejí věřit v Boha a namísto toho si mohou dovolit věřit v lidi. Norský spisovatel Bjørnstjerne Bjørnson napsal: „Chci zemřít v té víře, že ostatní jsou dobří“. Bývalá sociálnědemokratická premiérka Gro Harlem Brundtlandová, která mimochodem měla být Breivikem na ostrůvku Utøyi sťatá, kdysi prohlásila, že „je něco typicky norského být dobrým“. Měla na mysli dobrý ve všech smyslech. Podobně jako současný premiér Jens Stoltenberg a mnoho dalších, snad většina Norů napříč politickým spektrem, se tímto rádi chlubí a rádi chtějí, aby se takhle na národ a zemi pohlíželo očima cizinců. Pro tyto Nory je zlo něco jako technická chyba, která jde eliminovat správnou sociální technologií. Budeme-li vůči jiným dobří, budou i oni dobří k nám.

Pro tytéž lidi je vývoz a dovoz zbraní nutným podnikáním, které je mentálně zpracováno stejným způsobem, jakým se zpracovává porážku, krev a strach, který se skrývá v balení bifteku. V této skutečnosti, která je skrze naskrz prostoupená poklidem a její iluzemi, jsou činy mimořádného hrdinství jako např. odbojová činnost Maxe Manuse za 2. světové války, o kterém byl nedávno natočen film, představovány jako legenda, která nevyprávějí o muži, které by Norové měli napodobovat, nýbrž o hrdinovi s černým svědomím kvůli ztraceným životům.

Tento ethos – morální charakter člověka a zároveň svéraz národní kultury - není náhodný. Je součástí základní tradice, která je specifická pro tento národ, souvisí však se společnějším dědictvím zakořeněným v křesťanství a tudíž v ideálech jako soucit, péče o lůzry a pěstování ideálu pomalého, pragmatického přizpůsobování k novým situacím.

Od panenskosti k ďábelství je někdy kousíček, podobně jako od lásky k nenávisti. Dosavadní reakce Norů na útoky 22.7.2011 jsou možná zářným výrazem reakce osvícenců. Mnozí by si nedokázali představit podobné reakce jinde na světě, alespoň ne jinde, než na severu Evropy. Tam by potáhli do hlavního města, majíce na srdci soudy plné dramatické rétoriky, podobně jako v podobě přemíry místních manifestacích a nejrůznějších obdob narážek v médiích, na Internetu aj. Pokoušeli by se dosáhnout radikální odplaty pomoci hesel jako „Utraťte toho zmetka!“ a „Trest smrti za tu nestvůru!“

Toto je Norsku dost cizí. Tradice pozvedávající (povzbuzující) racionality, která volá po větší náklonnosti, více lásky, posílené otevřenosti a demokracii upoutává mnoho obdivovatelů norských reakcí. Mnoho zahraničních pozorovatelů rozhodila polovičatost policejní akcí, která jevila málo odvahy a útočné síly. Mnozí reagují také na mnoholeté ignorování doporučení posílení bezpečnosti pro mimořádné situace v zemi, která oslabovala schopnost udeřit zpět, je-li to třeba. Jiní zase reagují na příjemné podávání si rukou s masovým vrahem.

Zavazuje sada hodnot, které si většina Norů osvojila ve škole, které dostali zprostředkovávaně v rodinách a které jsou zesilovány národními mýty. Tato výchova, vzdělání a formování povahy nikoho nepřipravily na setkání s ďáblem. Norské děti se učí být stavitele hrdinského sociálního státu a věřit v sebe. Zároveň jsou učeny k tomu, aby dělaly dobro a aby se spoléhaly na všemocný stát. Ideje o pokoji a blahosklonnosti vůči jiným jsou silné stránky tohoto programu. Slabiny se týkají toho, jak jsou připraveni na nepředpovídatelné situace a kreativní řešení.

Snaha spočívá v ochraně norských dětí před stresem, a to počínaje výchovou, kde Norsko jakožto jedna z mála zemí v Evropě zakazuje pohlavky, školou s co nejméně povinnostmi konče. Schopnost čelit nečekaným a náročným životním situacím je tak dlouhodobě oslabována. Mírné nesnáze a protivenství by byly poučením do budoucna a přestavují vlastní hodnotu.

Poučením a výzvou do budoucna je, že pokud Norsko bude i nadále tím, co někteří označují jako „leisure state“, tedy zemí volna, která se těší přílišného blahobytu a stability, může země z důvodu málo situací, kde jsou obyvatelé cvičení k vypořádání se s nesnázemi a protivenstvím přijít o svou otrkanost a schopnost obrany a tak i o schopnost vypořádání se s vzniklou situací.