Proběhla oslava 75. výročí, kdy Rudá armáda od nacistického Německa osvobodila východní Finnmarku, tedy tu část Norska, jež má zeměpisně k Rusku nejblíže. Zúčastnila se norská premiérka Erna Solbergová, norský král Harald V., Ine Eriksenová Søreideová, norská ministryně zahraničí a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Před obřadem, kdy byly položeny věnce u pomníků a před řečnickými projevy krále Haralda, Solbergové a Lavrova proběhla politická schůze. Námětem bylo ruské znepokojení z toho, že území Norska je stoupající měrou užíváno spojenci NATO. Vedení Norska opustilo svou dosavadní linii spočívající v tom, že cizím vojenským jednotkám nebylo povoleno zůstávat na norském území, dokud vládl mír. Zvyšuje se počet cvičení a konají se čím dále blíže pozemním i námořním hraničím Ruska. Kromě toho Rusko během schůze požádalo vysvětlení aktivních vojenských příprav podél norsko-ruských hranic.

Rusko dále vadí, že se Norsko podílí na protiruských sankcích. Norské připojení se k sankčnímu režimu vytváří překážky pro provádění řady projektů v energetickém sektoru, a to především na ruském arktickém šelfu a v oblasti rybolovu. Je pozorována negativní dynamika spolupráce, pokud jde o investice, zároveň norské firmy kvůli sankcím přicházejí o miliardy dolarů.

Rovněž se liší pohled obou zemí na ruské akce ohledně připojení Krymu k Rusku a války na Ukrajině. Ovšem Rusko má za to, že norské plány na obrany směřují proti Rusku. Podle prohlášení ruského ministerstva zahraničí je politická linie vedení Norska kontrolovat a pacifikovat Rusko i nadále podporována soudržným vyzbrojováním. Na podporu svého argumentu Rusové uvádějí, že Norsko je tou zemí NATO, kde se při přepočtu na obyvatele vynakládá na obranu nejvíce peněz.

Podle Solbergové a Eriksenové Søreideové, norské ministryně zahraničí, prostřednictvím norského deníku Verdens Gang má ale Norsko s Ruskem dobré a pragmatické vztahy. Poukazují na nedávnou zdařilou schůzku v společném norsko-ruském výboru pro rybolov. Země údajně spolupracují v řadě oblastí a rozšiřuje se tam, kde je to příhodné. Norský podnět pro zahájení úklidu plastového odpadu v Barentsově moři, což jsou např. staré rybářské sítě, se setkalo s kladnou ruskou odezvou.

Spolupráce je podle norské strany v jiných oblastech složitější, a to kvůli nátlaku na občanskou společnost a situaci kolem lidských práv v Rusku, ovšem norští politici věří v dialog. Avšak na výročí osvobození východní Finnmarky vrhalo stín odsouzení a věznění Nora Frodeho Berga za špehování proti Rusku. Berg byl členem pohraniční stráže a pochází z města, kde manifestace výročí proběhly. V dubnu ho ruské úřady odsoudili k 14 letům odnětí svobody. Zadržen byl v Moskvě v prosinci r. 2017 a od té doby je v ruské vazbě.

Dokud se výročí blížilo, tak se hodně spekulovalo o tom, zda v den výročí vystoupí Frode Berg z letadla společně se již zmíněným Lavrovem. Norové o usilovně snažili o řešení, třeba výměnou za doznání se Norska, či za jiného špiona z třetí země a sice země NATO, jelikož Norsko prý nemá vězně, o jejichž vydání by Rusko mělo zájem.
Zdroj z norského ministerstva zahraničí sdělil norské veřejnoprávní televizi NRK, že cílem bylo dostat Frodeho Berga do dne výročí domů. Podle Brynjulfa Risnesa, právníka Frodeho Berga, je jasné, že se jak Norové, tak Rusové budou chtít během výročí bavit o něčem jiném než o Frode Bergovi. Právník se domnívá, že je v zájmu obou stran, aby se do té doby tohoto tématu a tím bolístka pro vztahy zbavilo.

Jakým způsobem a jakými prostředky se norské ministerstvo zahraničí snažilo, aby byl Frode Berg propuštěn, nikdo z úřadů nerozebíral. Vše, co řekl Per B. Wiggen, tiskový mluvčí ministerstva, bylo prostřednictvím norské veřejnoprávní televize to, že se s případem nakládá tak, jak je podle ministerstva nejvhodnější pro ochranu zájmů pana Berga. Podle onoho zdroje z norského ministerstva zahraničí bylo na případ Frodeho Berga vynaloženo přibližně tolik peněz jako v případě Tjostolfa Molanda a Joshui Frenche, dobrodruhů v Kongu obviněných z vraždy, o nichž jsem již v minulosti psal.

Byla to poprvé litevská masmédia, jež hlásila, že dohoda o výměně Frodeho Berga je hotová. Přitom nešlo o norsko-ruskou, nýbrž o litevsko-ruskou dohodu. Litva má vrátit Rusy odsouzené v Litvě za mimo jiné onoho státního občana Norska.

Mnoho z přítomných dojala k slzám řeč krále Haralda V. o partyzánech. Podotkl, že bylo monitorováno a odposloucháváno mnoho těch, jež byli ať již kvůli členství v komunistické straně či sympatiím k levici, či pouze kvůli vazbám k Rusům a Rusku desítky let bezdůvodně a zbytečně podezíráni za to, že nejsou někým, kým skutečně nebyli ani nejsou. Toto břemeno jednotlivců i celé velké části Norska v době, která byla těžká sama o sobě, si dnes sotva kdo dovede představit. Poznamenávalo to lidi několika pokolení. Co se s vámi stane, nosíte-li v sobě válečný příběh, o který nikdo nestojí.

Po některých z nejurputnějších bojů osvobodily síly rudé armády východní Finnmarku na podzim r. 1944, půl roku před osvobození zbytku Norska. Město Kirkenes bylo po Maltě tím místem v Evropě, jež bylo během druhé světové války nejvíce vystavováno náletům, a to více než 300krát. Důvodem, proč za osvobozením nestáli Spojenci, bylo podle několika historiků a dalších odborníků citovaných norskými masmédii fakt, že Norsko nemělo u Spojenců prioritu.

Jakoby zázrakem se severní území Norska vč. Finnmarky a části Tromsu nestalo ruským. Norská vláda předala vládu nad Špicberky již předtím, než bylo osvobozeno celé Norsko 8. května 1945. Kdyby Rusové získali nad Špicberky kontrolu, pak by se Barentsovo moře stalo ryzím ruským vnitrozemským mořem a pak by mohla kontrola nad severskými částmi Norska být na spadnutí. Před pošetilostí politiků Nory zachránila světová politika. Ruská vláda i ruský generální štáb navrhovaly na podzim r. 1944 posunutí hranic a založení vojenských základě na území Finnmarky a Tromsu.

Zoufalství z totální zkázy a utrpení, jež neskončila ukončením války, vryla do lidí hlubší stopy než jinde v Norsku. Nezůstala skoro jediná stavba, tisíce lidí se skrývali v jeskyních a dolech a dvě třetiny obyvatel byly přestěhovány proti své vůli. Po válce byl ze začátku návrat obyvatel z Finnmarky do jejich kraje zakázán, přesto se jich v prvních měsících vrátilo 40 % a ke konci r. 1946 90 %. Od jara r. 1947 se snažně usilovali o rekonstrukci.

Nacističtí důstojníci byli toho názoru, že uplatnění taktiky spálené země nemělo ve Finnmarce smysl, ale neodvážili se vzdorovat Hitlerovu příkazu. Uvádí to v knize Jevnet med jorden (Srovnáno se zemí) spisovatel Per Kristian Olsen, jenž si prošel řadu dosud neznámých zdrojových dokumentů. Podle nich vzešel nápad na spálení Finnmarky od říšského komisaře Josefa Terbovena a samozvaného tzv. ministerského prezidenta Vidkuna Quislinga, vůdce norské nacistické strany Norsk Samling. Ti se obávali, že pokud by vojáci nacistického Německa nechali Finnmarku otevřenou, tak by poskytli norské vládě v zahraničí (Londýně) příležitost ve Finnmarce založit vládu. Hitlerovi již prý na severské frontě tolik nezáleželo, ovšem Terboven Hitlera ke schválení dotlačil. Spálení Finnmarky ovšem nikdy nebylo vyšetřováno jakožto válečný zločin.

Stále je dost těch Norů, kteří nemají Němce a Rakušany kvůli chování v Norsku příliš v lásce, a nejedná se zdaleka jen o staré lidi. Může jít o všelijaké záležitosti: turisty, jež vozí vše s sebou a sotva nechají v Norsku korunu, přes „dojiče“, kteří se toho snaží ulovit či ukrást a odvést co nejvíce, ať již ryby anebo třeba vejce divokých ptáků či polodrahokamů až po skupování celých sektorů v Norsku, v poslední době třeba lékárnictví či výrobu větrné energie, potažmo vodopády v některých částech Norska. Takoví jedinci, skupiny a firmy snad dávají za pravdu těm, jež tvrdí, že to, co nezískali za války vojenskou silou, získávají dnes hospodářsky i jinak.