Teď tam není ani noha, zato za běžných okolností by tam byla hlava na hlavě. Jde snad zdravý rozum stanovit zákonem?

Poté, co byl vyhlášen zákaz nocování na chalupách, hrozí prý kvůli němu vznik natolik nesmiřitelných táborů, že bude obtížné, aby se národ později vrátil k normální situaci. Sice je podle průzkumu sedm z deseti toho názoru, že zrušení zákazu má logiku, ale i tak se tak stane až po Velikonocích, a ty znamenají pro Nory více než pro mnoho jiných národů. Nezapomeňme na skutečný význam těchto svátků jakožto oslavy života, jenž se po zimě probouzí, a uctění Velikonoc jakožto připomínky posledních dní Ježíše Krista a v neposlední řadě i skutečnost, že je to snad poprvé za více než tisíc let, že se v Norsku nekonají velikonoční mše. Nicméně především se během Velikonoc ve velkém chataří a podniká spousta věcí s tím spojených. Jestli budete chtít, aby Nor vyprávěl o své chatě, tak je to jako kdybyste ho požádali o to, aby vyprávěl o historii rodiny a rodinných členů.

Nemusíte být cizincem, abyste rozlouskli chatový «kód», tajemství, stačí, když jste nový/á přítel/kyně, manžel/ka či švagr/ova. Potrvá, než Vás pustí ke svým «pokrevním poutům», je napětí mezi tím, být «venku» a být «vevnitř». Členové rodiny, jež si jsou jinak docela blízcí, mohou mít zcela odlišný vztah a postoje ke chatě.

Sebezapírání a sebecenzura se vyjadřuje v tom, jak podobně lidé v celé zemi píšou do knihy návštěv, kterou najdete v každé chatě. Jasně, že je tabú obout se do těch, jež byli na chatě před vámi, třeba kvůli svéráznému ponětí o úklidu. Vytýkat jim, že opominuli na těch nejnepřehlednutelnějších místech tučné chuchvalce, to se prostě nedělá.

V deníku Morgenbladet se dočtu, že z moderní bytové výstavby po deregulaci přes 40 lety vznikají prťavé, drahé, kompaktní bytové jednotky blízko centru, kde vlastně nemáte strávit mnoho času. Konzumace jídel a kávy se odehrává po městě, kde trávíte i dalšími činnostmi mnoho času, cvičí se ve fitness centrech. Polovina lidí v Oslu žije sama. Letmé vyhledání volných bytů této kategorie v Oslu vyjde bezvýsledně, poněvadž v současné době jsou všechny vyprodány.

Dříve se za absolutní minimum velikosti dvoupokojového bytu 50 metrů čtverečních, nyní jdou byty ani ne 30 metrů čtverečních na dračku. A tady máte zůstávat v karanténě, aniž byste se zbláznili? K tomu lze dodat, že bydlíte-li ve městě, tak se vaše svoboda pohybu neustále kreativně omezuje, zdražuje se parkování na těch málo místech, kde se ještě smí parkovat a takových míst je stále méně.

Je zvláštní, nakolik se Norové souběžně s tím, jak jejich země zbohatla, stali v mnoha jiných ohledech chudšími. O to více je chalupa takovým ostrůvkem svobody. V době krizí by měla být omezení vyrovnaná, srozumitelná a účelná, ovšem plošný zákaz nocování na chatách prý není. Ve většině okresů s chalupami je přetížení místního zdravotnictví kvůli nemocným chatařů málo pravděpodobný scénář a rozptýlení lidí od těsných bytů v městech do roztroušených chalup mnohdy dost daleko od sebe a s nepřeberným množstvím možností volnočasových aktivit ručí za příhodnou duševní hygienu a výhody v situaci nákazy.

Právě Ústav národního zdraví (norsky Folkehelseinstituttet) nikdy nedoporučil zákaz pobývání na chatách, naopak je toho názoru, že je výhodou, pokud budou lidé své chaty užívat a nebudou se hromadit v městských parcích. Vláda se naopak nechala ovlivnit starosty a radních v několika poměrně málo okresech se značnou koncentrací chat. Kritici i z řad lékařů zákaz napadá jako past nulové tolerance, či typické norské přestřílení: jeden extrém /místa plná lidí/ nahradil druhý /téměř úplnou prázdnotu/. Dovolenkaření se prý mělo na chalupách dovolit některým, třeba na základě čísel popisných a rozdělit Velikonoce na dvě tři období a nechat lidi vyjet na chaty na střídačku.

Pokud by se jevily příznaky choroby, jeden by se svižně a bez okolků mohl vrátit do místa bydliště. Zákaz nocování na chalupách může naopak vést k více nakaženým. Kromě toho je to v rozporu s Ústavou (vlastnické právo, právo pohybu a právo na soukromí).

Mnozí chataři se nyní setkávají s podezíravostí a nepřátelstvím v oblastech, ke kterým mají citově blízko a v nich zanechali výrazný otisk a zdráhají se vyjet na chalupu, jen aby třeba odklidili letos výjimečně těžký sníh ze střech, jenž může v krajním případě přivodit jejich propadnutí.

Okresy s větším množstvím chat pohrozili «směšným a sobeckým chatařům», že pokud rodina nakaženého přijede do okresu, tak fyzicky uzavřou celé oblasti zatarasováním příjezdových komunikací vozidly s ostrahou, aby se nikdo nedostal ani dovnitř, ani ven. Přitom si nikdo nepodá byrokraty a politiky ve zdravotnictví, jež tolik let snižovali zásoby vybavení a neaktualizovali své plány na ochranu proti nákaze.

Evidence obyvatel dokonce hlásí silný nárůst hlášení o stěhování na chalupy. Přitom podle zákona má vaše adresa bydliště být tím místem, kde se v průběhu roku zdržujete nejvíce. Žadatelé zjevně věřili v zákonném strávení Velikonoc v horách, to se jim ovšem zdaleka nemusí vyjít, jelikož úřad zpracovávání žádostí navzdory kreativitě chatařů pozastavil.

Propast mezi městy a venkovem se málokde ukazuje tak výrazně jako v posledních letech a to hned v řadě konfliktů, o nichž jsem také psal. Souvisí to s vývojem země, jenž delší dobu probíhá nerovnoměrně a nerovnost je jednak společenská, tak zeměpisná. Venkované se cítí být méněcenní a že se na ně (malo)měšťáci dívají skrze prsty a v některých případech jsou jen milostivě strpěni druhými. Za nerovnostmi hledají někteří, jako třeba Norský statistický úřad, cenový růst bydlení a rozdělení jmění Norů vázaného na nemovitostech.

V některých obdobích si měšťáci vydělávali na navyšování hodnoty bytů a domů více než prací, zato na venkově nová vila ani nemá hodnotu pozemku a stavebních nákladů. Mladí venkované kvůli tomu neuspějí s žádostmi o hypotéku, jelikož jistina ve vlastním nově postaveném domě není dostatečná.

Jen za posledních dvaceti let Norové proinvestovali do svých chalup více než dvě stě miliard norských korun. To podle odhadu deníku Finansavisen. Jde o celkově největší transakci od měst na venkov za celé toto období. Mnozí dávali více peněz do chalup než do bytů, či vilek. Staré a nové chalupy stojí totéž, rozhodující je cena pozemku. Nicméně se po vypuknutí koronavirové krize propadl trh s nemovitostmi, vč. pronajímání chat.

Někteří se přes odsuzování a nahánění studu nenechají jen tak odbýt ujištěním o tom, že Velikonoce přece budou i příští rok, hlavně tehdy, přislibuje-li předpověď počasí něco naprosto báječného. Klid a odpočinek ve vlastní nemovitosti třeba pro toho člena/ty členy rodiny, jež to potřebují nejvíce a je/jsou nejvíce zranitelní, za ně se necítí potřebu stydět. Chalupa je pro ně útočištěm, rozpadne-li se v životě vše ostatní, a nedílnou součástí domova.

Kvůli odebrání možnosti nocovat na chalupě nyní o Velikonocích nebudou všichni mít ze své chalupy stejně tolik radosti jako dříve. Vždyť jim to může být odepřeno opět, kdykoliv se to politikům hodí, a to právě v období krize, kdy to potřebují nejvíce.