Takhle se zkouší naše hromadná poslušnost. Bude zajímavé pozorovat, kolik bezpečnosti bude v dalších týdnech, měsících a letech vyměněno za práva, svobodu a soukromí.

Někteří sebou nechávají cloumat jako lístek ve větru, zato jiní se staví proti zdravotním rizikům. Oba tábory jsou čím dále více ochotné vzdát se lecčehos pro alespoň zdání bezpečí.

Děláte-li někde dost dlouho a máte-li zaostřeno i do těch temných zákoutí, jako ti zdravotníci, jež bijí na poplach, že jim ty slabé odměny a ta pochvala vestoje z balkónů některých občanů i z řad politiků nestojí za to nebezpečí nakažení, tak to vidíte bledě, amorfně, bezvýchodně.

Finanční polštáře - ano, můžeme být za ně vděční, jenže nejsou nafukovací, každým dnem ubývá a jak dlouho tedy ještě vydrží výměnou na nevyčíslitelné ztráty hospodářské, lidské i společenské? Mocipánů bylo hodně, jež nemyslelo na zítřek, anebo se jim to alespoň nechtělo připouštět. Vše, co mohli mít, mohli dostat hned teď, a to ovlivňovalo jejich mysl do té míry, že země byla bez nezbytných zásob na tísnivé situace, zato třeba Finsko pomýšlelo i na mimořádné situace a zachovalo si po desetiletí pořádek.

Finsko bývá často bráno za vzor nejen některými Nory, a nejen za současné situace. Země se srovnatelným počtem obyvatel má na rozdíl od Norů lépe v paměti válku, chudobu a tíseň. Ukládat si zásoby pro horší časy je chytré. Při státním rozpočtu o velikosti třetiny toho norského se Finům daří udržovat jak vojenskou, tak civilní pohotovost. Nemluvě o kvalitnějším školství, bezplatných školních obědech, silnicích atd... Starají se především o vlastní obyvatele a na rozdíl od Norů neomezují dlouhodobě kapacity zdravotnictví a záchranných složek, policie atd., což se v dlouhodobém hledisku (zejména při občasných krizích) jeví jako nutnost.

Obcházení pravd prý nebere konce a upřímnost je alespoň podle alternativních médií jako např. serveru www.resett.no nedostatkovým zbožím i v době tísně: Vláda a úřady dlouho popíraly, že jsou zapotřebí pro zdravotnický personál směrnice a čas a síly věnovaly pouštěním se do lidí, jež se ptali na opatření. Bent Høie, norský ministr zdravotnictví, nám chce namlouvat, že norské úřady, jež roušku nedoporučují, jsou chytřejší než úřady jiných zemí, jež rouška doporučují, či si uchovávají zásoby pomůcek, vybavení a léků a že se od nich Norsko nemá poučit. Sebechvála smrdí. Ve skutečnosti se nedoporučují proto, že vláda přišla zkrátka a neuměla (a ani neumí) tyto nezbytnosti sehnat, přestože předstírají opak. Neschopnost uznávat závažnost z neúcty k těm kompetentnějším v rané fázi přichází draze a schopnost vlády obyvatele chránit je nedostatečná. V Norsku je každý rok připomínán 9. duben 1940, den invaze nacistickým Německem. Norsko je pořád nepřipraveno a žije heslem, že skladové zboží je mrtvý kapitál, jenž ho svazuje. Zbavuje se vlastního průmyslu, výroby klíčového zboží pro případ krizí, nemluvě o zemědělství atd. a spoléhá se na nákup čehokoliv kdykoliv to bude třeba. Ani nějaký ropný fond ani sebevíce peněz mezi lidmi nepomůže, potřebuje-li zbytek světa své vybavení sám.

Vyřizování si účtů s vládou a úřady za jejich dlouholeté nedávání přednosti připravenosti/pohotovosti a bezpečnosti občanů, až bude jednou s virem dobojováno, pravděpodobně skončí omluvami a výmluvami, podobně jako po tolika předchozích pro norský národ osudových situacích.

Současně přibývá výhrůžek vůči odpůrcům budoucího očkování jakožto těm největším sobcům. Někteří jim vyhrožují doživotní karanténou. O vedlejších účincích očkování rodičům mnohdy nedali vědět. K těm patří mj. narkolepsie (náklonnost ke spaní vícekrát denně), silná migréna a mnoho dalšího. V některých případech šlo o neprověřené očkování. Spoluviníci jsou všichni, jež doporučují ostatním něco, co povede k volnému řádění zla. Kdyby to mělo osobní následky pro ty, jež lidem látky píchají do žil, pak by asi nikdo tuto práci nadále nedělal.

Podle deníku Avisa Nordland představuje současné dění důraznou výjimku v dějinách potírání nákazy, vezme-li se v úvahu, že svět pravidelně 2500 let postihují epidemie a pandemie. Hlavní zodpovědnost za ochranu proti nákaze dosud byla na nakažených či spočívala v nebezpečí, aby se nakazili, ovšem nyní je na bedrech všech. Nová není epidemie sama o sobě, nýbrž způsoby, jakým ji společnost čelí. Dosud neměli ani finanční prostředky, ani vůli uzavírat celou společnost, aby se omezovala nákaza. Místo přenášení břemena na omezování nákazy na nakažené nebo ohrožené, je nyní zátěž rozdělena na všechny, ovšem na úkor hospodářství a lidem s jinými chorobami, jimž je odkládána péče.

Velká část těch, jež prožila asijskou chřipku v r. 1957 a hongkongskou v r. 1968, kdy celosvětově zahynulo odhadem dva miliony, resp. milion lidí, si pamatuje tuberkulózu, obrnu a další choroby, jež za jejich života zasáhly jednotlivce i společnost. Následující generace jsou prvními, jež nezažily hromadnou smrt kvůli nákaze. To posunulo náš vztah vůči smrti. Nyní je smrt individualizována a privatizována zcela jiným způsobem: umíráme na rakovinu a srdeční choroby, v dopravních neštěstích a zabíjíme sebe, ovšem málokdy se tím dotčen někdo jiný než jednotlivec a jeho rodina. Pouze v teoretické rovině je smrt považována za společenský problém, a to mnohdy tak, nakolik je politicky možné počet úmrtí okleštit. Smrt se nyní najednou zcela jinak, než obvykle stala kolektivní záležitostí, což je pro soudobé generace úplnou novinkou.

Aby léčba nezabila více lidí, než nákaza, tak budou uvolňována omezení, ovšem ne pro všechny, a tak se zátěž bude přesouvat z ramen všech na ramena jen některých, a tak se postupně bude dělat to, co se vždy dělávalo, pokud jde o epidemie/pandemie: přenášet hlavní zodpovědnost za další vývoj na nakažené či ohrožené.

Jak uplyne čas a s ním i počet úmrtí, nestoupne tak již oklešťovaná soudržnost bude ztenčována ještě více. Osiřela spousta budov a míst, zatímco jinde, hlavně na soukromých akcích, se jeden lepí na druhého.

Nyní mají hlavní slovo ohledně odborné disciplíny hlavní epidemiologové, ovšem co bude příště? Odkud bude stát čerpat své argumenty a legitimitu? Hodně lidí si plete vzdělání s inteligencí – ale bez ohledu na to, komu lze vlastně věřit, když ne jim? Je možné chovat důvěru ke Světové zdravotnické organizaci řízené vyřazenými politiky ochotnými podřizovat se globalistickému režimu z peněz Billa Gatese a zemí, jež rozhazují peníze, aby se jednotliví politici profilovali pro převzetí kormidel poté, co v politice skončí? Není lepší sázet na soudy vědy a vědců?

Dne 20. dubna se opět otevřou mateřské školy, pro žáky od 1. do 4. třídy se otevřou základní školy a družiny otevřou 27. dubna. Ovšem některé matky a otcové psali do novin, že odmítají, aby se jejich děti účastnily této vysoké hry o lidské životy. Povolení opatření dlouho před tím, než bude virus poražen nejen v Norsku, ale ani ve světě, signalizuje povolení i jinde ve společnosti. Že by to byl nevyslovovaný cíl vlády a úřadů, aby byly děti nakaženy, aby bylo dosaženo onoho promoření?

Kdo ví, třeba jsme promoření i přesto, že jsme rádi, že se můžeme jít vymočit. Třeba se nás dost nakazilo již dávno a někteří z nás se mezitím vyléčili, aby virem znovu onemocněli? Jenže dosáhne-li se stavu promoření, jak bude zdravotnictví stíhat, nestíhá-li již nyní?

Kdo se nechce poučit, třeba ho k tomu donutí okolnosti, až se sami stanou jejich součástí. Zato někteří lidé již pochopili, že stát není jejich rodič a musí za některé věci převzít zodpovědnost sám a nespoléhat se na zrádné představitele veřejné služby. Klamavý/poplašný pocit bezpečnosti je nebezpečný a pro někoho jako třeba osoby z rizikových skupin horší, než kdyby měli žít v neustálém strachu.