Po aktuální úpravě zákona a zrovnoprávnění Islámu je schválen a mešity a organizace jsou oprávněny pobírat dotace i tehdy, je-li toto náboženství v rozporu se zákony, což se někteří snaží dokázat, že je.

Pro Nora, stejně jako pro Čecha, je těžké pochopit, že mnozí skutečně podporují a přejí si obchod s bílým masem, legální pedofilii, zmrzačení jako trest, trest smrti, pokud se dcera zamiluje do někoho jiného než do toho, jehož jí určí její rodina, ponižování a útisk žen, dětí, nemuslimů, rasismus naruby atd.

Dlouholeté zastrašování každému, kdo o nedotknutelných a nezmiňovatelných hodlal promluvit, či napsat a chytání za slovo přineslo ovoce a dnes v politice, školách a ve společnosti raději mlčí. Masmédia raději označují kritiky Islámu za trolly, než aby je zvali do studií, či umožňovali přicházet se svými verzemi situace a problematiky. Vyváženost se vytratila. Proč masmédia promluví s plačícími ženami Islámského státu, nýbrž nikdy s Norkami znásilněnými muslimy?

Spousta lidí si raději volí toto snášet, než aby čelili faktu, že mnoho z těchto lidí nejsou o nic více než zrůdy, jež berou laskavost za měkkost, a proto slabost a na oplátku nemají vůbec co nabídnout.

Destabilizace nejedné země pod záminkou pomoci dalších: jak to mohou obhájit? Norské papírové noviny důsledně odmítají diskusní příspěvky k námětu islám, zatímco velebícím vyjádřením k Islámu se věnuje hodně prostoru ve všech masmédiích. Třeba antropolog a spisovatel Dag T. Elgvin se je několikrát pokoušel přimět k tomu, aby otiskli jeho texty o tom, jak se norské úřady snaží o to, aby Islám byl schválen jako komunita věřících v Norsku a ostatním komunitám rovný, ačkoliv Islám podle něj porušuje osm norských zákonů a sice Ústavu, zákon o lidských právech, zákon o zrovnoprávnění, zákon o sňatcích, zákon o dědictví, zákon o soudech, zákon o komunitách věřících, trestný zákon a Evropskou úmluvu o lidských právech.

Přitom komunita věřících se může registrovat tehdy, není-li nauka ani snažením v rozporu s 2. paragrafem norské Ústavy a dalšími norskými zákony. Zákon si pamatuje na hodnotový základ státu a zdůrazňuje, že stát bude podporovat takové komunity, jež podporuje tento základ. Upřesnění je nezbytné, jelikož existují komunity, jež se svou naukou i svým snažením je v rozporu s 2. paragrafem norské Ústavy a ve skutečnosti usiluje o společnost založenou na zcela jiných hodnotách.

To obnáší rozdílné zacházení s komunitami věřících v rozporu s 16. paragrafem norské Ústavy. Odkazuje se na článek 9 Evropské úmluvy o lidských právech, jenž konstatuje, že svoboda víry není absolutní. Mohou být uvalena omezení, pokud jde o projevování víry. Pod kritéria zde spadají komunity věřících, jež porušují 2. paragraf norské Ústavy a Evropskou úmluvu o lidských právech a mj. nepřijímají svobodu víry a jejichž nauka dovoluje výhrůžky, násilí a vraždy. To s ohledem na veřejnou bezpečnost, pořádek, zdraví a morálku, a navíc i na ochranu práv a svobod ostatních.

Podle průzkumu zveřejněného v dánském deníku Jyllands-Posten se většina dánských muslimů staví negativně k myšlence, aby byl Islám reformován, modernizován a přizpůsobil se západním zemím, do nichž se stěhovali muslimové a kde žijí. Podobný průzkum, pokud vím, nebyl proveden v Norsku, ovšem důvodně lze podezírat, že rozdíl nebude mezi dánskými a norskými muslimy velký. Sajed Sohaib, posluchač studií o Středním Východě Univerzity v Oslu, míní, že se většina norských muslimů s progresivním Islámem neztotožňuje, nýbrž s tradičním Islámem.

Dále podle průzkumů zmíněného dánského listu Jyllands-Posten stoupá podíl těch, jež v šetřeních odpovědělo, že mají být návody Koránu dodržovány v plné míře. Naposledy jich bylo 77,2 % oproti 62,4 % o devět let před tím. Mělo by náboženství konkurovat demokracii? Pokud si někdo myslí, že by se jeden měl držet návodů Koránu, tak budou všudypřítomné a vše zahrnující, jelikož obnášejí i islámské právo šaría, jež diktuje normy a pravidla pro politiku, hospodářství, zločinnost, stravování, sexualitu a mnoho dalšího. Pokud je někdo přesvědčen o tom, že normy a pravidla demokracie jsou nadřazeny a že se tomu musí podřídit jakékoliv náboženství, no pak nelze mínit, že se mají na 100 % dbát návodů Koránu, jelikož by to bylo výrazem odmítnutí toho, že demokracie je navrch.

Podle Billa Warnera, zakladatele Centra pro studium politického Islámu, je Islám 14 % Alláha (náboženství) a 86 % Muhammeda (politiky). Aby byl uznáno rozdělení náboženství a politiky, muselo by nastat to, co dokázal Martin Luther, totiž rozbít monopol imámů na výklad náboženství. Ovšem podle vyjmenovaných muslimů nelze měnit, co je napsáno v Koránu a co jim řekl Prorok, aby dělali, jinak již nebudou muslimy.

Lidská práva jsou podle muslima Kalthama Alexandra Lieho žijícího v Norsku a prostřednictvím serveru www.rights.no imámy bagatelizována a když už, tak musí být podle islámského práva šaría. Nelze věřit, že by se někdy přední osobnosti mezi muslimy pořádně vypořádali s porušeními lidských práv spáchanými jménem Islámu. Nedostatek vůle ke vzpouře vůči vlastnímu náboženství se ukázala být pro muslimy tragédií. Nazývají své otroky dary od Alláha. Jenže odkud pramení jejich víra? Takové postoje činí ženy velmi zranitelnými. Čest muslimských mužů se může udržovat tou brutalitou, jež tito muži páchají jménem Alláha. To je těžké pochopitelné pro každého, kdo se domnívá, že lidé sami odpovídají za vlastní životy.

Několik muslimů mi potvrdilo, že buď věříte všemu, co je v Koránu napsáno, anebo muslimem nejste. Muslimové jsou Koránu věrní a nemohou jen tak nechat náboženství stranou a my, zdá se, na to zapomínáme a také to čím dál více pociťujeme. Muslimové věří ve svého Boha, zatímco my neustále bagatelizujeme tu, jež historicky vzato bývávala naše víra, která má své Písmo. Jakožto bezvěrci jsme to my, kdo si to odnáší a ještě odneseme, máme-li se podle naších vládnoucích jen podřídit té správné víře.

Zatímco se běžný dnešní Nor jen v omezené míře zajímá o náboženství, dějiny a o to, jak vznikla vyspělá společnost, stejně tak i nevědí, jak miliony Evropanů v průběhu staletí pokládaly své životy na obranu proti expanzi Islámu v centrálních oblastech Evropy. Mnohdy byli početně menší i hůře vybavené muslimy schopni porazit a o vítězství rozhodovaly náhody. Tito bojovníci za naši svobodu se dnes setkávají s málo ctí a vděčností a to přesto, že jejich oběti měly velký význam pro to, aby se naše společnost rozvíjela tak, jak se ukázalo několik staletí později.

Kdo ale skutečně jejich tradiční „kulturu“ ochutnal, většinou tuto „kulinářskou zkušenost“ nehodlá opakovat: Migranti zejména z muslimských zemí chovají k lidem, jež nejsou muslimy, nenávist. Srážejí se kultury a společnost znejišťuje a štěpí se. Křesťané jsou ve světě nejvíce pronásledovaní a ohrožení, a to měřítkem, jenž se podobá holocaustu. Ironií osudu je to, že se o tom v směrodatných masmédiích mlčí, asi proto, že se to nehodí otevírat ve společnostech, kde mají muslimové protekci.

Rčení káže, že nepřežije země, jež je v rozporu sama se sebou. Zvítězí-li poddajnost, bude konečným výsledkem porážka (kterou si ještě ke všemu platíme sami).